Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~XXXII~ Vzhůru

Ráno jsem se probudila. Popotáhla jsem nosem a ucítila nasládlou vůni. Palačinky, miluju palačinky. Najednou jsem uslyšela Doctorovy kroky. Pootevřela jsem oči.

„Ahoj,“ ozvalo se zprava, „Růža se nám konečně laskavě probudila jo?“ píchl si do mě Doctor z legrace. Opatrně jsem se pokusila posadit, ale šlehla jsem se hlavou o neznámou věc, jauva! Důsledek byl jednoduchý, už jsem zase ležela. Sakra práce. Zvedla jsem se znovu a opatrně.

„Kakao?“ usmál se doširoka Doctor a natáhl ke mně ruku s hrnkem.

„Díky,“ řekla jsem a napila se. Když jsem sunala hrnek od úst, Doctor se opět pousmál. Předklonil se nade mě a natáhl ruku k mému obličeji.

„Máš tu kníra, pojď sem,“ prohlásil, zasmál se a setřel mi kakao ze rtu. Chvíli tam na mě tak ještě zblízka koukal těma svýma zelenýma očima. Pak se najednou odtrhl.

„Dáš si palačinku?“ zeptal se.

„Jop,“ přikývla jsem a on mi podal talíř s úhledně zarolovanou palačinkou se šlehačkou na vrchu. Zakousla jsem se do ní. Byla výborná. Celou jsem ji najednou snědla a usmála se na něj.“

„Nebyla by ještě jedna?“

„Na tebe je normálně škoda šlehačky,“ řekl Doctor, „Máš ji po celým obličeji. Měla by sis pořídit psa, aby tě olizoval.“

„Na co psa, když jsi tu ty!“ usmála jsem se na něj.

„Hej! Nevtipkuj o tom,“ zasmál se Doctor a odložil talíř.

„Dobrý, klid,“ uklidňovala jsem ho, aby se o to vážně nepokusil.

Dojedli jsme a já se konečně postavila. Zavrávorala jsem. Doctor mě chytil a postavil zase kolmo k zemi. Najednou se celá TARDIS, možná naschvál, otřásla a já skončila na jeho hrudníku.

„Nevstávám,“ prohlásil a já jsem přikývla. Nakonec to bylo dobré rozhodnutí, jelikož TARDIS se za chvíli otřásla znovu. Zvedli jsme se a utíkali jsme do řídící místnosti. Doctor zatáhl za několik páček, jak už bylo zvykem a my letěli nazdařbůh vesmírem.

Přistáli jsme na nějaké podivné planetě. Nikde kolem nic nebylo, jen kamení a kamení.

„379. Planeta Leovovy soustavy,“ konstatoval Doctor, „Je to tu po válce, nikdo a nic tu není.“

„Ale přesto jsme tu skončili. Něco tu být musí,“ řekla jsem a vběhla zpět do budky.

„TARDIS? Že mi můžeš ukázat živé vícebuněčné organismy tady, prosím,“ zkusila jsem to. TARDIS vydala podivný bublavý zvuk a rozsvítila monitor. Stopy života na celé planetě značily jen tři tečky. Já s Doctorem a opodál ještě někdo. Vyšla jsem z TARDIS a řekla to Doctorovi. Pomalu jsme kráčeli po planetě a on najednou začal pozorovat jakousi hvězdokupu na obloze. Kousek opodál ležel muž, jeho tělo v kabátu, ale nedýchal. Přiklekla jsem si vedle něj. Najednou se zhluboka nadechl a posadil se, načež spustil.

„Ahoj, já jsem-“