Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~LV~ Útěk

Šla jsem ulicemi Londýna a v ruce si nesla tašku s věcmi. Druhou ruku jsem měla pořád v obvazu. Uvažovala jsem o tom, proč mě Doctor nevyzvedl.

„Třeba jen neměl čas,“ řekla tiše Molly, která mě doprovázela, čímž odpověděla na nevyslovenou otázku. Došla jsem na Baker Street, Doctor stále nikde.

„Ahoj brácho,“ prohlásila jsem a s Molly v patách se vydala do svého pokoje. Odložila jsem věci na postel a Molly se usadila vedle nich.

„Dáš si čaj?“ zeptala jsem se.

„Dám, díky!“ křikla za mnou ještě Molly, než jsem doběhla do kuchyně. Postavila jsem vodu na čaj a sledovala Johna se Sherlockem. Sherlock zpoza svého notebooku házel podivné pohledy na Johna, který zpoza novin dělal totéž.

„Takže, co se děje?“ tázala jsem se.

„Doctor odletěl,“ oznámil Sherlock.

„Já vím, všimla jsem si,“ odsekla jsem sarkasticky.

„Řekl, že kvůli tobě,“ odvážil se John.

„Kvůli mně?“ ptala jsem se s takovým překvapením, až jsem se málem polila vroucím čajem.

„Říkal, že ti nemůže ublížit. Že to takhle bude lepší,“ řekl John se sklopenýma očima.

„Ublížit?! Že to bude lepší?!“ začala jsem na nic netušícího Johna a Sherlocka vyšilovat, přičemž jsem práskla rychlovarnou konvicí o linku.

„A co si jako myslí, že teď udělal?!“ šílela jsem dál.

„Vůbec mi neublížil! Né! Jen se sebral a zmizel, aniž by se rozloučil. Navíc nevím jak ho sehnat, nemám číslo nic! To je dobrý tohleto. Vážně?!“

Vyběhla jsem se slzami v očích prudce nahoru do pokoje a cestou jsem málem porazila vyděšenou Molly, která se šla podívat, co se dole děje, že tak křičím. Zabouchla jsem dveře a zamknula. Nechtěla jsem vidět nikoho. Jen jeho. Pleskla jsem sebou na postel. Slíbil mi, že už se nic nestane, že bude všechno v pořádku. To rozhodně nebylo. Ležela jsem na posteli a plakala. Tohle bylo moc, nikdy jsem vlastně neměla pořádný vztah, vlastně žádný, nebyla jsem prostě připravená na tohle.

Nemusel mi takhle dát košem, nic jsem mu neudělala. Mohl mi to normálně říct, jako chlap, ale ne, on je prostě ufoun vesmírnej. Tohle, tohle nejde, proč já? Proč ne někdo jiný? Ležela jsem na posteli a jen tak naprázdno brečela. Nebavilo mě to, vlastně nic nemělo cenu. Zvedla jsem se z postele a posadila se za stůl. Několik hodin, jsem tam jen tak proseděla a přemýšlela o životě.

„Dáš si večeři?“ zaklepala na mě o půl osmé Molly.

„Ne, díky. Klidně běž domů,“ poděkovala jsem.

„Dobrý, já přespávám u Sherlocka.“

„Hmmm,“ zamručela jsem souhlasně. Moment, vážně řekla, že přespává u Sherlocka? Cože?!