Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~LXVII~ Ne?

Chvíli jsem ještě překvapeně dřepěla ve vzduchu, načež jsem rychle slezla ze žebříku a doběhla Doctora, který už poskakoval kolem konzole. TARDIS se otřásla a my přistáli. Doctor vyšel ze dveří a já mu stála v patách.

„Ale ne! Já chtěl do Londýna," prohlásil mrzutě, dívajíce se na ceduli s nápisem Yorkshire. Nabídl mi rámě a vyrazil. Procházeli jsme starým dobovým městem, když v tu chvíli nás zastavil nějaký malý muž v tmavě černé kápi. Tu si odhodil u obličeje.

„Půjdete se mnou, nebo vám budou vaše srdce vyleptána kyselinou," prohlásil. Usmála jsem se nad jeho vzezřením, vypadal jako brambora.

„Ehm, pardon, měl jsem vás pozvat na čaj," opravil se tiše.

„Bude nám potěšením Straxi," odvětil Doctor. Následovali jsme toho malého bramborového tvora až ke dveřím nějakého domu. Doctor zaklepal a vešel.

„Straxi! Postav nám rovnou vodu na čaj!" ozval se shora ženský hlas.

„Ano paní!" zahulákal Strax znuděně. Doctor mě chytl za ruku a se mnou pokračoval ke schodům a po schodech nahoru.

„Kde to jsme?" zeptala jsem se tiše.

„U mojí kamarádky doma," informoval mě Doctor obratem.

„A kdo je ta brambora?" ptala jsem se ještě tišeji.

„Sontaran, Strax je komorník," vysvětlil mi Doctor nadšeně. Najednou se ze dveří po boku chodby vynořila žena v černých šatech.

„Tady jsi Doctore!" otočila se na nás. Měla zelený obličej podobný nějaké ještěrce. Na chvíli mě propalovala svýma světle modrýma očima, ale pak se otočila raději na Doctora.

„Kdo jsi?" zeptala se mě, „Ale jen jedním slovem," dodala rychle a usmála se.

„Snoubenka." Vyplivla jsem ze sebe urychleně jedinou rozumnou odpověď, která mě napadala.

„Čaj?" tázala se a my přikývli. Dovedla nás až do salonku, kde už nám Strax naléval čaj.

„Já jsem Vastra a tohle..." pokynula k ženě vcházící do místnosti, „Je má žena, Jenny."

Dobře, tohle už víc šílené asi ani být nemůže. S Doctorem jsme vypili nabídnutý čaj a vydali se zpět k TARDIS v naději, že třeba příště natrefíme na Londýn. Doctor sáhl na kliku budky a zabral. Nijak to nepomohlo, dveře se neotevřely. Zkusil to ještě několika způsoby. Víc zabral, zkusil tlačit. Pokusil se o své oblíbené otevírání lusknutím prstů. Nic nezabralo, ani když jemně rukou objel rám jejích dveří a jemně krásku poprosil, aby nás pustila dovnitř. Doctor ustoupil a vytáhl šroubovák, pokusil se TARDIS oskenovat.

„Tak?" ptala jsem se.

„Nic, nemůžu skenovat živé a vědomí TARDIS je, takže se asi nic nedozvíme."

Najednou z kapsy vytasil psychopapír. Jeho povrch pokrývalo jediné krasopisně napsané slovo: Ne.