Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~LXVIII~ Jiný ztroskotalý

Doctor se otočil na podpatku a zkusil k TARDIS promluvit znovu, ale bezvýsledně. Znovu vytasil psychopapír s jen jedním slovem napsaným krasopisně: Ne.

„Ale notak, proč ne?!“ prohlásil mrzutě a zdvihl pravé obočí.

Otočil se me, aby mi mohl sdělit, že jsme tu, v Yorkshiru, uvízli na dobu neurčitou. Společně jsme vyrazili za naší ještěrčí ženou. Doctor jí to vysvětlil, prý můžeme zůstat, nejspíš má pochopení pro tuhle situaci.

„Stejně to nechápu. Proč by nám tohle TARDIS dělala?“ prohodila jsem, zatímco jsme procházeli ulicemi Yorkshiru a Doctor se snažil narazit na něco alespoň trochu zajímavého.

„Jak víš, TARDIS je živé stvoření. Takže má city a emoce. A nejspíš k tomu má nějakej důvod. A nebo taky možná ne. Možná je prostě jen uražená, nebo po nás něco chce,“ vysvětlil mi jednoduše.

„Takže, jsme někde v devatenáctém století, bydlíme u ještěrky s její manželkou a komorným, který je brambora. Naše budka se urazila a zbytek složení našeho týmu je nervózní nudící se Doctor a Sherlockova sestra?“ prohlásila jsem, tohle bylo šílený.

Doctor po mně místo odpovědi hodil vražedný pohled, takže jsem si mohla být jistá tím, že mám pravdu. Tak tohle je můj život. Vždycky se zdál být tak normální, až na moji vyšší inteligenci a mé dva bratry. A pak přišel Doctor a všechno to převrátil doslova vzhůru nohama a naruby.

„Pojď si chvíli sednout,“ řekla jsem a zamířila k malé zídce má vrcholku svahu.

„Hmmm?“ prohlásil, když jsme se usadili, protože tušil, že si potřebuju promluvit.

„Proč myslíš, že nás TARDIS nechce pustit dovnitř?“ zeptala jsem se ho.

Chvíli tam jen tak seděla a přemýšlel. Předně do chvíle, než se ozvala velká rána a křik.

„Možná proto!“ vykřikl Doctor, který už se zvedal a vybíhal směrem odkud přišla rána.

Běžela jsem urychleně za ním. Upstřed města byl místo parčíku už jen kráter a v něm něco, co nápadně připomínalo obrovský balvan.

„Záchranný modul lodě ledových válečníků,“ oznámil mi Doctor a jen pozoroval pomalu pootevírající se obdélník, který tvořil zřejmě jakési dveře dovnitř. Z útrob lodi vyšla postava v krunýři podobném tomu želvímu.

„Kde to jssssem?“ zeptal se ledový válečník pečlivě a zdlouhavě vyslovujíce písmeno s.

„Země, třetí planeta sluneční soustavy,“ informovala jsem ho zřetelně a snažila se ignorovat překvapené a vyřešené davy za sebou.

„Odkud jsi přišel ty?“ otázal se Doctor.

„Zachránil jsssem sssse z vybuchující lodi. Sssslunce mělo pohltit Marsss a tak jssssme se chtěli zachránit.“

„Můžeš mi prosím říct, jakého roku od vzniku Slunce jsi se zachránil?“ zeptal se Doctor.

„Dessset miliard pozemssských let.“

„Něco je špatně Elisabeth.“ řekl mi Doctor tiše a popošel k válečníkovi blíž.