Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~XVI~Motýlek je nad zlato

Po dobrých sušenkách paní Hudsonové a čaji s Doctorem jsem se konečně vyhrabala z postele. Došla jsem ke své skříni a začala prohrabovat věci na sebe. Doctor mě se zájmem pozoroval. Vytáhla jsem nějakou bílou košili a kostkovanou sukni.

„Co tohle?“ zvedla jsem oči k Doctorovi.

„Jo, dobrý,“ usmál se. Vyhrabala jsem se směr koupelna. Tam jsem vzala do ruky hřeben a trochu se zbavila svých hnědých vlasů tím, že jsem je sepla skřipcem. Oblékla jsem si sukni s košilí a vyrazila ven. Šíleně jsem se lekla.

„Doctore! Si ze mě děláš!“ zvedla jsem na něj hlas, ale nedořekla jsem to, protože mi na puse přistála jeho ruka.

„Nedělám si legraci, chtěl jsem na tebe počkat. Navíc nekřič tolik, Sherlock ještě spí a navíc je u něj v pokoji Molly, chci vidět jeho reakci. Tak ho neprobuď,“ zašeptal a pomalu mi sundal ruku z úst.

„Dobře,“ špitla jsem tiše. Šli jsme se posadit do obýváku a počkat si na Sherlocka. Bude legrace, ať už je mezi nimi cokoli. Seděla jsem s Doctorem na gauči a on listoval nějakými novinami. Najednou vyšel Sherlock v pomačkané košili, která napovídala tomu, že se nic nestalo.

„Můžete mi někdo říct, co jsem to včera dělal?“ zeptal se a usadil se do svého křesla.

„No, asi do tebe včera John s Lestardem něco nalili,“ oznámila jsem mu opatrně.

„Ale co bylo s Molly?“ podívala jsem se na něho a netušila co říct, tuhle funkci naštěstí zastal Doctor.

„Podle všeho nic.“

Sherlock pokýval hlavou a šel si uvařit kávu. Na to vyšla z pokoje Molly s překvapeným výrazem.

„Sherlocku, uděláš mi taky kafe?“ požádala ho, „A vy dva mi teď řeknete co je mezi mnou a jím, protože já si to nepamatuju.“

„Nic, o ničem nevím a Sherlock také nic neříkal,“ šeptla jsem a dál se věnovala čtení Doctorovi přes rameno.

Nakonec jsme se s Doctorem zvedli a šli do města, slíbila jsem mu přeci dárek. Pochodovali jsme ulicemi Londýna a ačkoli jsem měla bundu, byla mi zima, obdivovala jsem Doctora za to, že jen v tvídovém saku neumrzne. Zrovna jsme míjeli obchod s obleky a jiným formálně laděným oblečením. Chňapla jsem toho blázna za ruku a celého překvapeného jsem ho vtáhla dovnitř.

„Co takhle motýlka k Vánocům?“ otázala jsem se ještě teď vyděšeného Doctora. Stoupli jsme si k prosklené skříni s motýlky.

„Co tenhle?“ ukázala jsem na tmavě modrého motýlka s malými bílými puntíky.

„Ten je cool!“ rozzářil se Doctor, „Dáš mi ho k Vánocům?“

„Jo, vždyť proto jsme tady,“ usmála jsem se a podívala se na něj znovu. Zase zářil a to ne proto, že by začal regenerovat, ale proto, že objevil stejného motýlka, akorát v malinko tmavé červené.

„Beth, toho dostaneš k Vánocům ty,“ oznámil mi radostně.

„Doctore, vždyť já si to ani neumím zavázat a navíc, už jsi mi dárek dal.“

„Nevadí závažu ti to!“

Vyšli jsme ven z obchodu, každý s malou krabičkou, která byla dárek pro toho druhého.

„Šup, rozepni si tu bundu!“ poručil Doctor a napřáhl se a motýlkem. Chvíli kolem mě poskakoval a lechtal mě na krku, nakonec podstoupil a slavnostně si mě prohlédl.

„Sluší ti to, vypadáš jako já, teda, kdybych byl holka...“

„Díky, ale já už bych si tu bundu zase zapla, je mi zima.“ Doctor mi sundal červeného motýlka a nandal si toho modrého ode mě.

„Taky ti to sekne,“ pochválila jsem jeho vzhled.

„Děkuju,“ odvětil mi s úsměvem.

„Měli bychom zajít za Sherlockem a rozloučit se, chceš přeci ještě někam v čase a prostoru ne?“

Vyrazili jsme domů, ačkoli to nebyl Doctorův domov a mým domovem se taky pomalu stávala TARDIS. Došli jsme před dveře s nápisem 221B.

„Rozluč se, počkám v TARDIS,“ pravil Doctor, usmál se a odešel. Vešla jsem dovnitř. Sherlock zrovna hrál na ty svoje slavné housle a John popíjel kávu.

„Sherlocku, jedu teď s Doctorem na nějakou dobu pryč. Jen jsem ti to přišla říct, kdyby mě někdo hledal nebo tak. Ahoj. A ahoj Johne!“

„Ahoj,“ rozloučil se John a Sherlock se na mě podíval, abych věděla, že mě slyšel. Zamávala jsem na pozdrav a vyběhla ven. Celý čas a prostor mě čekal jen za několika rohy.