Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~XXXXII~ Starost |Vypravěč|

John vešel do bytu na Baker Street. Bylo tu ticho, žádná Elisabeth, která by ho zdravila a už začala vařit vodu. Jen ticho a pusto.

„Sherlocku?" houknul do chodbičky. Ze dveří své ložnice se pomalu vyklonil Sherlock.

„Kde je Beth?" ptal se John okamžitě.

„Nahoře, ve svojí ložnici, poslední dobou pořád," prohlásil Sherlock a hopnul na gauč s notebookem na klíně. John pomalu vystoupal do schodů a nejistě otevřel dveře. Jen ležela na posteli a upřeně se koukala na strop. Přisedl jsem si k ní a podíval se na ni. Vypadala unaveně. Pomalu se nad ni sklonil a pohlédl jí do očí.

„Dáš si čaj?" tázal se opatrně.

„Ne, díky," odvětila Beth.

„Pověz, co ti je?" zkusil to na ni.

„Nic, jen jsem unavená," odbyla ho Elis a posadila se.

„Měla bys jít mezi lidi," navrhl John.

„No, tak dobře," rezignovala Elisabeth a zvedla se z postele. Nevypadalo to, že by to myslela vážně, spíš to jen řekla proto, aby ji John nechala a nemusela se s ním dohadovat. Obula se a nandala si bundu stejně jako ráno. S tichým ‚Ahoj,' opustila dům a vyšla na ulici. John mezitím vyrazil zpět nahoru. Postavil si vodu na čaj.

„Sherlocku," řekl, ale detektiv mu nevěnoval sebemenší pozornost.

„Sherlocku!" zvýšil hlas a věděl, že ho detektiv musí slyšet, ačkoli nijak nereagoval.

„Sherlocku! Vážně! Tady jde o tvoji sestru!" to už na něho řval. Sherlock pozvedl hlavu na znamení, že poslouchá.

„Něco s ní je špatně," prohlásil John, načež Sherlock začal výčet informací o Elis v poledních dnech.

„Nejí, vypadá unaveně, plazí se s tou sádrou jako mrtvola. Zapomněl jsem na něco?"

„Ne, jen by mě zajímalo, kdy tohle začalo?" mrzutě požádal John a pobídl Sherlocka.

„Středa večer, přišla domů celá ubrečená. Byla totiž někde s tím jejím Doctorem."

„Dobře," kývl John a zamyslel se, „Možná, Sherlocku, co měla tehdy na sobě?" ptal se John a uvažoval systematicky.

Spolu se Sherlockem prohrabali kapsy jejího kabátu a našli v něm malý papírek. Bylo na něm napsáno telefonní číslo a jméno, Doctor. Prohledali ještě její pokoj, ale nic nenašli. Mezitím, v jiné části Londýna přistála na chodníku TARDIS. Z ní vyšel mladý muž v tmavomodrém kabátu a o chvíli později se z ní vyplazil hnědovlásek s motýlkem kolem krku. Ten se vláčel ulicemi jako stín a přemýšlel, přemýšlel o jeho milované, o tom, že jí ublížil, a o tom, jak mu to bude moci jen odpustit. Mezitím bezduše zasedl za malý stolek v kavárně a začal svůj žal utápět v hrnku voňavé kávy, který téměř hned následoval ještě jeden takový.