Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~XXX~ Nazpět |Vypravěč|

Ležel v bezvědomí na tmavé kovové podlaze TARDIS. Ruce měl v poloze jakéhosi podivného gesta. Krev na rukávech už měl dávno zaschlou, vlasy mu padaly do čela. Dýchal jen velice zjemna a nebylo skoro možné cítit jeho tep. Ležel tam v tom podivném spánku a viděl jen tmu. V té tmě stál on, motýlek měl jako vždy na krku, všechno bylo v pořádku, i rukávy měl čisté. Díval se okolo sebe do černočerné tmy. Nikde nic, jen tma černota a zase tma. A to ticho kolem, zlověstné ticho. Žádné sebemenší zašumění, či cokoli jiného. Rukou si vyhrnul své vlasy zpět do účesu, aby mu nepadaly do čela.

Udělal krok, pomalu procházel tmou a nikde v dáli ani náznak jejího konce. Krok pomalu přešel v rychlou chůzi, stále nic, jen tma, tma a ticho. Jediné co slyšel byly jeho kroky, jeho kroky s velkou ozvěnou, jeho kroky po ničem. Pomalu začal utíkat, pobíhal kolem a hledal, netušil co, ale hledal. Začal běžet opravdu rychle, jako nějaký sprinter. Byl už hodně unavený, ale jeho naděje, ta umírá poslední. Běžel znovu, naprosto chaoticky v cíl prázdnotě. Najednou spatřil Elis, usmívala se na něj. Stála tam v té temnotě a lehce zářila. S plnou vervou se rozeběhl k ní.

Ležící Doctor na pokraji smrti začal lehce iritovat i TARDIS, pokud ovšem může něco iritovat stroj času z budoucnosti. TARDIS, tedy přesněji její nehmotná část, která je vlastně jejím vědomím, začala přemýšlet, pokud je ovšem možné, aby přemýšlela. A světe, ne, vesmíre, div se! TARDISino vědomí mělo plán. Rozhodla se to udělat. Chtěla probudit Elisabeth, stejně to byla dívčina poslední možnost. Věděla moc dobře, co by se mohlo stát. Ale bez Doctora, milého usměvavého zloděje, který ji unesl to nemělo cenu. Mohla být sebekrásnější, ale kdo by jí pak tak upřímně, mile a oddaně říkal krásko? Navíc Beth měla také ráda, byla milá a Doctor jí měl rád.

Použila stázovou komoru, zkontrolovala, zda má Elisabeth všechny rány zafixované a připravila potřebnou energii. Najednou sebou Elisabeth ve velké křeči šíleně švihla a pak zase dopadla na lůžko. Už nebyla téměř mrtvá, jen spala, spala v kómatu, z toho ji komora za pár dní dostane. TARDIS na sebe byla hrdá, v duchu se tiše pochválila. Na displeji teď svítil nápis, stálo tam: V Kómatu. Nápis naděje, zpráva dobrého, zpráva o tom, že se všechno zase pomalu obrací k lepšímu.

Doctor běžel tmou k Elis. Lehce jí oplácel její úsměv. Bylo to neskutečně daleko, ale on už nic necítil, jen radost, nefalšovanou radost z toho, že ji vidí. Doběhl k ní a silně ji objal, najednou se její lehce nazlátlé světlo vypařilo a on zjistil, že leží na chladné zemi. Najednou ucítil lehké zavrnění TARDIS. Pomalu se zvedl a podíval se na jeho kamarádku. Ona dýchala, byl Doctor celý radostí bez sebe. Podíval se na displej. Nápis naděje mu rozproudil krev v žilách.

„Děkuju, krásko, děkuju,“ zašeptal a usmál se.

Ležela a cítila, protože jí předtím projela tělem úžasná spousta energie. Ta bolest za to stála. Slyšela Doctorovy tiché nádechy a výdechy nad ní. Slyšela, jak odběhl a zase se vrátil. Cítila jak jeho dlouhé prsty kloužou po její tváři a hrají si s pramínkem jejích vlasů. Slyšela jak jí popřál dobrou noc. Cítila jak ji pak políbil na čelo, slyšela jak pak leze do spacáku. Slyšela a vnímala všechno. Chtěla mu také popřát dobrou noc, opravdu moc chtěla, ale nemohla. Nemohla se probudit a tak tam jen tiše ležela a poslouchala jeho klidné oddechování.