Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~XXXXVI~ Konečně zpět

Seděla jsem na gauči vedle Doctora a Sherlock nás skenoval pohledem. Doctor mi opatrně podal kytici růží, kterou celou dobu nesl v ruce. Přičichla jsem si k ní, voněla přímo úžasně.

„Díky," zašeptala jsem a usmála se na mého blázna s motýlkem kolem krku.

„Takže až skončíte, vy cukrátka," pronesl Sherlock hlasem přísného otce a v koutku mu cukl úsměv, „To, že jsi přišel, tě zachraňuje. Takže teď mi slib, že se mi o ni budeš starat, protože opravdu nemám za potřebí, aby se mi tu podřezávala sestra!" přísně si prohlížel Doctora. Ten jen tiše kývl a prohlédl si mě.

„Jistě," řekl, aby to dosvědčil.

Sherlock nejspíš našim citům úplně nerozuměl, ale to mu nebránilo v tom, aby pořádně střežil svoji dospělou sestru.

„A Beth, zítra přijede matka, takže s ní někam půjdeš," oznámil mi, měla jsem rodiče ráda, ale taky jsem nebyla specialista na rodinné vztahy.

„A proč s nimi nejde Mycroft?" protáhla jsem jako malé dítě.

„Ten je minule bral na Bídníky, teď je řada na tobě," Povzdechla jsem si na souhlas. Sherlock skončil hovor a zakoukal se zpět do notebooku. John se začal znovu věnovat práci a Doctor mi pomalu pomohl vstát. Bylo načase si promluvit. Pomalu jsme se tedy odebrali do mého pokoje. Doctor se posadil na moji otočnou židli a otočil se na mě, seděla jsem na okraji postele a dívala se mu do očí.

„Doctore, půjdeš se mnou zítra, že jo?" vrhla jsem na něj prosebný pohled.

„To víš že jo," usmál se na mě od ucha k uchu.

„Mimochodem, zítra by mi už mohli sundat tenhle krám," usmála jsem se a kývla na sádru.

„Skvěle!" zaradoval se Doctor, „Ale kam vlastně vezmeš svoje rodiče?"

„Asi do divadla, to mamku baví a táta u toho často spokojeně usne."

Doctor chápavě kývl a vstal.

„Můžu tě vzít na další vesmírné dobrodružství?" podal mi ruku a došel mi pro berle. Společně jsme vyšli ven, ale s mým štěstím jsme se ve dveřích srazili s paní Hudsonovou.

„Sluší vám to spolu, drahoušku," usmála se a výslech si asi nechala na jindy. S Doctorem jsme opatrně vyrazili po chodníku. Usmíval se na všechny okolo a vypadal, že si každou chvíli asi začne pískat. Musela jsem se usmát. Najednou se mi život obrátil vzhůru nohama, nazpět, zase jsem se musela usmívat na všechny strany a i ty pošmurné šedivé ulice londýnské mi najednou připadaly tak nějak veselé. Konečně, konečně jsem byla zase šťastná.