Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~XXXXIV~ Nekompromisní

John odešel, odešel to říct Sherlockovi. Museli s tím něco udělat. Nemohl ji nechat spáchat takhle nešťastně sebevraždu, jako to už udělalo mnoho dalších. Nemohl dopustit aby jeho kamarádka skončila takhle mizerně.

„Sherlocku," řekl rázně, když vešel do místnosti, „Elisabeth se tam málem podřezala. Tohle už je moc!"

Sherlock kývl a nenápadně z kapsy saka vytasil ten podivný papírek. Doctor, Doctor kdo? Říkal si John a přemýšlel. Sherlock vytáhl z kapsy mobil a naťukal do něj číslo napsané na papírku.

„Johne, zavolej mu ty," podíval se na něj, „Trochu neumím mluvit s lidmi," uznal a pobídl ho pohybem ruky, tady šlo o hodně.

John uchopil telefon a zmáčkl tlačítko. Z mobilu se ozvalo vyzvánění značící, že mobil vytáčí.

„Ano?" ozval se z druhé strany vyčerpaným hlasem nějaký muž.

„Mluvím s Doctorem?" tázal se John opatrně.

„Ano," odvětil muž a povzdechl si.

„Elisabeth," řekl John a z reproduktoru bylo slyšet napětí, které tím v daném muži způsobil.

„No?" tiše a napjatě jo pobídl muž z druhé strany.

„Má problém," dodal John, snažil se to nějak zaobalit.

„Já taky. A nejspíš s tím samým," pravil muž z telefonu unaveně. Najednou mu Sherlock vytrhl mobil z ruky.

„Okamžitě sem přijeď!" vyštěkl Sherlock rázně a začal vrhat do prázdna naštvaný pohled.

„S kým mluvím?" zeptal se Doctor, protože ho zajímalo s kým má tu čest.

„Sherlock Holmes, její bratr!" řekl hrubě, „Moje sestra se mi tu nebude kvůli někomu podřezávat, sakra!" křičel do telefonu.

„Podřezávat?" vykoktal Doctor zděšeně, „Ona si ubližuje?" nevěděl proč, ale překvapovalo ho to.

„Jo! Takže sem okamžitě přijeď a promluv si s ní, protože jinak asi nevím," prskal detektiv naštvaně.

„Budu tam hned," řekl Doctor na druhé straně a sám pro sebe si přikývl. Pak zavěsil a bylo ticho. Mezitím v jiné části Londýna přistála modrá budka v doprovodu svého zvuku přinášejícího naději. Z budky vyběhl muž, kytici rudých růží v ruce, za běhu si urovnával motýlka, kterého měl zavázaného kolem krku.

Spěchal ulicemi a omylem občas do někoho vrazil, rychle se omluvil a sprintoval dál. Nezastavoval, nic by ho nezastavilo, běžel by pro ni i přes mrtvoly. Doběhl před dveře se zlatým číslem 221 přibitým hned nad stejně barevným klepadlem. Zaklepal a uslyšel křik.

„Elisabeth! Běž otevřít!" to byl pravděpodobně ten muž, který na něj křičel do telefonu. Urovnal kytici růží a čekal, chvíli tam jen tak stál. Než se ze dveří vynořila Elisabeth s rozcuchanými vlasy a obvazem na levé ruce.

„Proboha Beth!" vydechl a objal překvapenou dívku ve dveřích, bez ohledu na růže. Oba cítili štěstí, byť Elisabeth byla vyděšená jako ještě nikdy, konečně, po utrpení se znovu shledávali.

„Promiň," omluvili se oba současně a usmáli se tím nejsladším úsměvem tomu druhému na rameni.