Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~V~ Větší zevnitř

„Doctore?“ zeptala jsem se.

„No?“

„Jak jsi to, ne, co jsi to udělal?“

„No, tímhle,“ ukázal na tu bzučící věcičku "jsem mu vytvořil zástavu srdce. Ta věc co ji mám v ruce je sonický šroubovák, všechno jsem to udělal díky zvukové frekvenci, kterou vyluzuje.“

„Aha,“ pronesla jsem chápavě.

„A kde jsi vzal ten šroubovák?“

„TARDIS mi ho dala.“

„TARDIS je zase kdo?“ otázala jsem se a ani jsem si nevšimla jak se Sherlock vytrácí z místnosti.

„TARDIS je moje, no, jak to říct?“ zamyslel se nahlas.

„Budka!“ vykřikl.

„Budka?“

„Pojď se mnou!“ pokynul ke dveřím dveřím. Vyrazila jsem za ním. Šli jsme Londýnem docela dlouho, až jsme se zastavili před modrou budkou.

„To je TARDIS?“

„Jo, to je ona.“ otočil se na TARDIS.

„Ahoj krásko!“ řekl a pohladil její dveře. Dobře, cvok si povídá s budkou.

„Chceš jít dál? Třeba na čaj?“ zeptal se.

„Tam se ale nevejdeme, ne?“

„Vejdeme, co třeba rybí prsty a pudinkem?“ pootevřel mi dveře a pokynul my abych šla dovnitř. Dootevřel dveře a já vešla, nadchlo mě to, zevnitř bylo všechno větší.

„Ty bláho!“ vypustila jsem ze sebe s úžasem.

Pak ale sepla má normální mysl.

„To není normální, máš co vysvětlovat!“

„Je to normální, v podstatě tu bydlím!"

Zamyslela jsem se.

„Dobře, kde jsi se tu vzal?“ zeptala jsem se, protože tohle se opravdu v Anglii sehnat nedá, budka věští zevnitř.

„Je to dlouhý příběh.“ Ha! Mám ho, snaží se mi vymluvit.

„Já mám času dost,“ podívala jsem se na něj a prohlédla ho od hlavy k patě.

„No dobře, dáš si tedy ten čaj?“

„Že vaháš!“ odpověděla jsem s radostí, ráda se o něm něco dozvím.

„Pojďme!“ prohlásil a vyrazil z místnosti. Šla jsem mu v patách, šli jsme dlouho. Očividně několikrát zabloudil.

Najednou se zastavil před dveřmi tak rychle, že jsem do něj málem nabourala. Pootevřel dveře a s veselým „Hurá!“ vešel. Vešla jsem ta ním. Stáli jsme uprostřed místnosti, hmm, jak překvapivé mozku, děkuji za vjem. Místnost, podle všeho čajovna, měla na podlaze krásný tmavě červeno-vínový koberec a na na stěnách o trochu světlejší tapety. Stálo tu několik stolků s červeně potaženými křesílky a soupravami hrníčků na podšálcích. Napravo ode dveří stál stolek s hořákem, čajem a konvičkami.

Doctor se na mě otočil.

„Líbí?“

„Komu by se nelíbilo,“ usmála jsem se a posadila se do nejbližšího křesílka. Doctor vařil čaj a já ho mezitím pozorovala. Snažila jsem se urovnat si to všechno v hlavě. Takže, pomáhala jsem bratrovi, potkala jsem při tom Doctora, co se jmenuje Doctor a teď sedím v jeho budce, která je větší zevnitř a on mi vaří čaj. Kdyby mi to někdo před pár hodinami řekl, nevěřila bych mu. Doctor přišel s konvičkou čaje a nalil nám. Posadil se, vzal hrnek i s podšálkem do ruky a pravil

„Tak, kde bych měl začít?“