Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~XXXVI~ Potřebuješ Doctora

Další týden ubíhal úplně obyčejně, tedy, až do pátku. V pátek jsem měla volno a tak mě Sherlock vytáhl z křesla, abych šla řešit nějaký další případ. Všechno probíhalo tak, jak mělo. Sherlock ohledal mrtvolu, vydedukoval kdeco a zlom přišel až ve chvíli, kdy jsme naháněli vraha londýnskými ulicemi, ač nám moc dobře známými. Sherlock běžel vpředu a já se hnala kousek za ním, překakovali jsme zídky, ze střechy na střechu. A přesně v prostřed takového přeskoku se to stalo. Při odrazu jsem lehce škobrtla, takže jsem neprovedla tak ladné přistání jak bylo v plánu. Prostě jsem dopadla těžce na zem a křuplo mi v kotníku. Jen jsem na Sherlocka zakřičela ať běží. Pak jsem zavolala Gregovi, opatrně mě s mojí nohou a bolestí odvezl do nemocnice.

O pár hodin později už jsem se procházela ulicemi Londýna o berlích s diagnózou zlomeného kotníku. Dobelhala jsem se na Baker Street, kde jsem se po překonání schodů pohodlně rozvalila do křesla. Za půl hodiny přišel z práce John.

„Proboha Elisabeth,“ vyvalil na mě oči.

„Jen zlomený kotník, nic extra,“ prohlásila jsem s ledovým klidem a ignorovala jsem tu bolest, když jsem si přehazovala nohu přes nohu.

„Já,“ řekl John, „Prostě měl bych ti něco říct, dřív než Sherlockovi, takže mu to neříkej. S Mary se budeme brát!“

„To je skvělý!“ nadchla jsem se a vymrštila se na tu zdravou nohu, abych mohla toho šťastlivce obejmout. Chvíli po tom vrazil do místnosti Sherlock.

„Hotovo. Vyřešeno,“ konstatoval, sedl si a notebook si položil na kolena. Na začátku týdne jsem, ač jsem byla proti, dostala volno. Takže jsem vypadala jako Sherlock, notebook na klíně, zamyšlený výraz na tváři a župan. Pomalu se přivláčela středa. Najednou se ozval dveřní zvonek a já pomalu po jedné noze seskákala ze schodů. Za dveřmi stál doširoka se usmívající Doctor, kterému ale úsměv na tváři hned ztuhl, když kromě mě v košili a sukni uviděl i sádru na mojí pravé noze.

„Co jsi dělala?“ zeptal se mě dost překvapeně.

„Skákala, z budovy na budovu,“ odpověděla jsem a usmála se. Doctor mi opatrně podal kabát a pomohl mi nazout se do boty.

„Nahoře mám berle, dojdeš mi tam? Prosím,“ požádala jsem Doctora, který ihned tryskem vyběhl shody. Za chvíli už mi pomáhal vstát a podával mi do rukou berle. Ze dveří vyšla paní Hudsonová.

„Nashledanou,“ řekli jsme s Doctorem unisono a vyrazili ven. Nemusela jsem se otáčet, abych viděla jak mě paní Hudsonová propaluje svým zářivým úsměvem, zatímco Doctor mě podpírá.

Za námi už se naštěstí zaklaply dveře, když Doctor zjistil, že tudy cesta nevede. Pomalu mi podal do rukou berle, pak si lehce přidřepl a vzal mě do náručí. Muselo mu to dát značně zabrat, však jsem taky nebyla žádná muší váha, ale statečně kráčel krok po kroku směrem k TARDIS. Lidé v ulicích se zastavovali a někteří z nich si nás dokonce vyfotili. Musela jsem se usmívat, když mě pak Doctor před temnou uličkou, kde stála TARDIS, postavil zase na nohy. Pevně jsem ho objala a dala mu pusu na tvář.

„Nemáš zač,“ řekl jen tiše a odešel mi podržet dveře TARDIS.