Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~XXXXV~ Spolu

„Běž otevřít!" křikl na mě bratr. Neměla jsem žádnou chuť se s ním hádat, takže jsem jen mlčky vyrazila po schodech ke dveřím, ačkoli to se sádrou na noze a obvazem na ruce moc nešlo. Šla jsem bez berlí, protože na co by mi těch pár metrů asi byly že? Pomalu jsem se po schodech dohrabala do přízemí ke dveřím a otevřela jsem. Za dveřmi byl on, nemohla jsem tomu uvěřit!

„Proboha Beth!" vyhrkl a objal mě do medvědího objetí. Málem mě rozmačkal. Pak, když trochu povolil, dovolila jsem si zase se postavit na svoji nohu.

„Promiň," řekli jsme oba současně, což mě přinutilo se usmát. Odtáhla jsem se a podívala jsem se mu do očí. Opatrně mě podpíral, abych udržela rovnováhu.

„Chyběl jsi mi," pravila jsem nakonec tiše.

„Ty mně taky," zašeptal a upřímně se na mě usmál. Stáli jsme venku, byla docela zima, ale ani jednomu z nás to nevadilo.

„Elisabeth," zvážněl, „Pověz mi, proč ses chtěla podřezat?" ptal se mě s vážným výrazem.

„Já, ty, víš," začala jsem se zasekávat v myšlenkách.

„Nemohla jsem bez tebe a ztratila jsem kontrolu," vyplivla jsem nakonec pravdu.

„Ale já neřekl sbohem," posmutněl Doctor.

„Já vím, ale hlavně to začalo potom..."

„Kdy?" zeptal se, čímž mi zvědavě skočil do řeči.

„Když jsi seděl v kavárně a plakal, neměla jsem sílu s tebou mluvit. Prostě jsem to nedokázala a tak jsem tam jen seděla a pozorovala tě, jak se trápíš."

„Můj bože, Elis," vydechl a s lehkým úsměvem na tváři mu po ní začala stékat slza. Zvedla jsem ruku a lehce mu ji setřela. Vypadal dojatě.

„Já, prostě to nemůžu říct," vyřkla jsem nahlas svoji zoufalou myšlenku, kterou jsem ani vyslovit nechtěla. On se usmál, lehce mě svojí rukou pohladil po tváři. Naklonil se ke mně a udělal to, na co už jsem čekala nekonečně dlouho, políbil mě.

Bylo to úžasné. Nebýt toho, že mě přitom držel v objetí, asi bych spadla na zem. Lehce jsem mu polibek oplatila. Trošku se oddálil a usmál se na mě, jeho zelené oči, tolik mi chyběly. Byl to jen krátký polibek, ale byl první, první opravdový. Polibek, který vyjadřoval všechno, lásku, smutek, štěstí. Byla jsem tak šťastná, že jsem začala brečet štěstím.

„Neplač," pousmál se Doctor a otřel mi oči. Usmála jsem se na něj. Najednou mě z ničeho nic překlopil a položil si mě do náručí.

„Pojď princezno," zasmál se vesele a vešel se mnou v náručí do dveří. Donesl mě do obýváku a posadil mě na gauč. Můj zaujatý bratr zvedl hlavu od svého notebooku a John se v kuchyni otočil. Oba jsme s Doctorem zářili jako sluníčka.