Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~LVI~ Bez něho

Další den už jsem vyšla do práce, nebyla jsem na Doctora vlastně ani naštvaná. Začala jsem sama sebe přesvědčovat, že je mi to jedno, že mě nezajímá, kde se Doctor potuluje. Ale opak byl pravdou. Vlastně to bylo to hlavní, co mě zajímalo.

„Ahoj Mycrofte,“ pozdravila jsem a postavila vodu na čaj. Zbytek dne jsem proseděla za stolem.

„Dobrou,“ prohlásila jsem večer, když jsem odcházela. Mycroft jen něco zamručel a já pokračovala na cestě do výtahu. Došla jsem domů, uvařila sobě, Sherlockovi a Johnovi něco k jídlu a šla spát. Vlastně jsem konečně vedla normální život. Dřív bych řekla, že nuda, ale teď mi to nevadilo.

Už několik dní všechno probíhalo stejně, dny přicházely a odcházely. Blížily se Vánoce, takže jediné, co se změnilo, bylo, že jsem začala pomalu shánět dárky. Na Doctora už jsem tolik nemyslela, rozhodla jsem se, že to asi nemělo význam, myslím pro něj, a přesvědčila sama sebe, že přesně tohle je pravda. Další den. Vstát, vyrazit do práce, udělat co Mycroft řekne, přijít domů, jít spát. Nic se nezměnilo. Pomalu mi začalo docházet, že tomu něco chybí. Začala jsem péct cukroví, upřímně, začala jsem spíš jednu velkou katastrofu.

Zadělané těsto jsem vykrájela a dala na plech. Z trouby jsem ho potom sesypala do misky. Když jsem si odskočila a pak se vrátila, naskytl se mi docela zajímavý pohled. Sherlock s pusou od cukru se nakláněl nad miskou a přežvykoval. Díval se na mě překvapeným pohledem.

„Ježíš. Si dej,“ zasmála jsem se a odnesla mu misku na stůl vedle notebooku. Sherlock ji jako poslušný psík následoval.

„Teď je všude cítit vanilka,“ prohlásil John.

„Jo jo, teď nám tu všude bude smrdět,“ konstatovala jsem to a šoupla do trouby další plech. Sherlock se na mě usmíval jako měsíček na hnoji. Ozvalo se zaklepání. Seběhla jsem dolů a otevřela.

„Ahoj Molly. Co ty tu?“

„Jen jsem se přišla stavit a zeptat se, jestli nechceš pomoct, když pečeš.“

„Ne, díky. Jak víš, že peču?“ zeptala jsem se.

„Psala jsem si se Sherlockem. Říkal, že je to výtečný.“

Vešly jsme do pokoje. Molly ihned dostala záchvat smíchu ze Sherlocka, který spokojeně psal něco na notebooku a obličej měl celý od cukru.

„To je sladký,“ prohlásila Molly.

„Doslova. Víš kolik cukru za těch pár minut snědl?“ poznamenal John sarkasticky. Musela jsem se taky pousmát. Sherlock se snažil otřít cukr do rukávů černého saka.

„Tak já rovnou i vyperu,“ usmála jsem se. Jeho překvapený výraz byl k nezaplacení, jako když malé děcko něco provede.