Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~XVII~ Doctor tančí

≈s písničkou počkejte, dám vám vědět≈

Vešla jsem do TARDIS.

„Ahoj Beth! Podívej co pro tebe mám!“ vesele mi oznámil Doctor a vyrazil se mnou chodbou do TARDIS. Ukázal na první dveře vlevo. Visela na nich cedulka s nápisem 'Elisabeth'.

„Vítej u sebe doma!“ řekl se slavnostním nádechem a otevřel mi dveře. Nahlédla jsem dovnitř. Pokoj měl bílé stěny a dveře též barvy. U pravé stěny stála TARDISově modrá palanda, která měla místo dolní postele stůl a židli.

„Máš tu palandu, palandy jsou cool!“ prohodil Doctor, „Támhle je koupelna a to je myslím všechno.“

Ukázal na dveře za palandou, nahlédla jsem dovnitř, koupelna byla bílo červená.

„A teď pojď! Vezmu tě někam, co třeba na ples?“

Vešli jsme do řídící místnosti, Doctor zatáhl za pár páček a jako odpověď se mu ozvalo zavrzání. TARDIS dosedla někde na zem a my zaslechli tóny nějaké písničky. (≈teď přišel čas≈) Ozývaly se z venku, několik nesmyslných slabik a pak...

„Geromimo!“ vykřikl Doctor hned poté, co to slovo uslyšel a málem prorazil dveře TARDIS.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem popichovačným Doctora, který stál před TARDIS a pozoroval dav tančících lidí a mimozemšťanů.

„Nic, jen Geronimo, pojď tančit!“

Doctor se postavil doprostřed parketu a začal sebou máchat tak, že vypadal jako opilá žirafa ve větru. Měla jsem tancovat, ale jediné na co jsem se zmohla bylo jakž takž udržet rovnováhu, málem jsem totiž spadla na zem smíchy. Doctora obklopily malé děti a tancovaly jako on. Vypadalo to asi takhle, vůdčí vyšší žirafa učí malá žirafátka tančit. Pokaždé, když se ozval refrén, Doctor synchronně se zpěvačkou zvolával: „Geronimo!“

Najednou však hudba utichla, do dveří vrazily jakési obrovské kovové solničky, které křičely pořád dokola jen jedno slovo, vyhladit.

„Vyhladit! Vyhladit!“ ozývalo se všude okolo. Doctor přišel blíž ke mně a zatáhl mě do pozadí.

„Teď mě poslouchej,“ řekl, „tohle jsou Dálekové, moji největší nepřátelé, budou se mě snažit zabít, ty, ale každopádně uteč!“

„Ale,“ namítla jsem.

„Žádné ale, záleží mi na tobě, prosím, udělej to pro mě!“ zašeptal Doctor s prosebným výrazem v očích. Přikývla jsem. Doctor vykročil před dav, který se snažil skrýt.

„Dožaduji se práva zastupovat obyvatelstvo této planety při vyjednávání!“ pravil odvážně.

„Právo zamítnuto!“ ozval se plechový hlas.

„Tak jinak,“ řekl Doctor a vytasil šroubovák.

„Analýza sonické technologie, on je Pán Času!“ ozvali se znovu útržkovitě plecháči.

Doctor začal sonikovat.

„Vy za mnou tam, s tím sonickým perem, pojďte sem!“ požádal trochu více rozkazovačným tónem Doctor a z davu vystoupila jakási žena, což se dalo soudit jen podle jejího postoje, jinak byla celá zahalená.

„Půjčíte mi ho prosím,“ zeptal se Doctor, ale spíš jen řečnicky, a čapl její pero. Cosi nastavil na svém šroubováku a natáhl ho proti svítícímu konci pera. Ozval se rachot, strašně nepříjemný skřek, všichni si zacpali uši. Po chvíli zvuk dosáhl takové frekvence, že už jsme jej neslyšeli, ale soudě podle jiskření Dáleků tu ten zvuk stále byl. Pak Dáleci přestali vrhat jiskry všude okolo.

„Částečně vyhořeli zevnitř,“ řekl Doctor, „teď už se jich jen bezpečně zbavíme.“

Prohrábl se kapsami a vytáhl několik drobných předmětů, vypadaly jako magnety na ledničku. Po jednom je dal na každého Dáleka. Nabídl mi rámě a před udiveným publikem jsme odešli do TARDIS. Doctor vzal do ruky, podobný, jen o trochu větší magnet či co a něco nastavil na šroubováku. Dáleci se najednou objevili v řídící místnosti TARDIS. Doctor odpilotoval TARDIS kamsi do vesmíru a tam otevřel dveře. Vyhodil největší z věciček ven a cvakl šroubovákem, v ten moment už nefunkční Dáleci pluli vesmírem do nikam a nikoho netrápili.

„To bylo úžasný,“ konstatovala jsem.

„Jen starý trik, který jsem objevil kdysi náhodou, ale stejně díky,“ usmál se na mě Doctor.