Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~XXXXIII~ John

Táhla jsem se ulicemi Londýna, nedávalo to smysl, proč jsem jen Johna poslechla? Tiše jsem šla po zvlhlém chodníku a koukala do výloh okolo. Najednou mě něco zarazilo. Podívala jsem se opatrněji. Doctor, nebo možná jen někdo, kdo vypadá podobně, seděl v kavárně. Jednou rukou si podpíral hlavu, druhou něco psal na papír a před ním chladl hrnek kávy. Nedalo mi to a opatrně jsem vešla do kavárny. Seděl nedaleko ode dveří. Tiše jsem se blížila k němu a přihlédla mu z dálky přes rameno. Kreslil, pomalu ale jistě tahy po papíře vytvářel ornamenty. Najednou mu do kresby tužkou padla slza. Lehce jí otřel ubrouskem a kreslil dál. Kreslil mě a že teda kreslit uměl.

Chtěla jsem s ním mluvit, ale něco mi bránilo. Odešla jsem si tedy sednout k nějakému stolku do rohu. Objednala jsem si kávu. Pozorovala jsem ho. Vysmrkal se a prohrábl si svoje krásné hnědé vlasy. Motýlka měl na křivo a vypadal zmoženě. Bylo mi líto, že mu takhle ubližuji, ale nemohla jsem, neměla jsem odvahu. Po tváři mi stekla jedna malá slza. Zahnala jsem ji a z kapsy vytáhla papír. Byl celý popsaný, popsaný tím, co jsem cítila, co jsem právě prožívala, mými city k Doctorovi. Beze zvuku jsem četla a slza mi skápla.

Tiše jsem se podívala přes okraj papíru na Doctora. Zrovna si bral svůj výkres do ruky a odcházel. Chvíli jsem tam jen seděla a lokala kávu. Najednou, z ničeho nic, mi někdo sáhl na ramena. Lekla jsem se. Co když je to Doctor a já s ním nebudu zase moct mluvit.

„Ahoj Elis," ozval se nakonec Mollyin jemný hlas a já si v duchu oddechla.

„Ahoj Molly," pozdravila jsem.

„Když jsi tu tak sama, nechceš někam zajít?" navrhla.

„Ne, díky, nemám chuť," pokusila jsem o úsměv, zvedla jsem se a chtěla odejít.

„Vážně ne?" zeptala se Molly už trochu dotěrně.

„Ne, promiň, fakt třeba někdy jindy," usmála jsem se na ni umělým úsměvem a vyrazila k východu.

Molly už za mnou nešla a tak jsem mohla v klidu dál hloubat Londýnskými ulicemi a přemýšlet. Pomalu jsem se dopajdala domů.

„Ahoj Beth," přivítal mě John, „Kde jsi byla?"

„V kavárně."

„Hmm," zamručel Sherlock, který hypnotizoval notebook.

„Jdu se vysprchovat," pravila jsem a odešla do koupelny. Berle jsem opřela do rohu a znovu se posadila na okraj vany. Pozorovala jsem své levé předloktí a jemně přejížděla prstem po nedohojené jizvě. Chtěla jsem se té nepříjemné tupé bolesti emocí zbavit, utopit ji v kapkách krve, když to pomůže.

Pomalu jsem opět vytáhla to stříbrné ostří.
Vlastně mi pomáhalo nemyslet na něho a myslet na cokoli jiného. Moje myšlenky směřovaly k temně rudým kapkám, které tekly po mé dlani a ukapávaly z konečků prstů na dno sněhobílé vany, tentokrát mě to vážně docela uklidňovalo. Cítila jsem jen fyzickou bolest, tak silnou, že od ní myšlenky prakticky neodbíhaly, konečně svoboda. Z očí mi tekly slzy, ale vlastně jsem je ani nevnímala. Najednou někdo otevřel dveře a já se snažila zahladit všechny stopy včas, přičemž jsem se řízla znovu, o trochu víc.

„Proboha Beth!" křikl John a vyběhl ke mně ode dveří. Za chvíli už mi důkladně obvazoval ruku. A pozoroval mě svýma šedavýma očima. Byla jsem ráda, že se mě na nic neptal, nevěděla bych, co mu mám vlastně říct, protože už se ani sama v sobě nevyznám. Jen mi to uvázal.

„Slib, že už tohle nikdy neuděláš," zašeptal tiše a odešel. Vrátila jsem se do pokoje a začala znovu brečet do polštáře, nevěděla jsem co dělám. Neměla jsem už vůbec žádnou kontrolu a ještě k tomu to někdo viděl. Všechno je tak moc špatně a já nevím, jak z toho...