Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~XXXIV~ Hlasitě

Doctor zatáhl za startovací páku.

„Ehm, nová TARDIS jo?“ zeptal se Jack.

„Ne, ta stará, jen se trochu jinak přeupravila,“ poznamenal Doctor a pevně se chytl zábradlí, aby nespadl. Kapitán ale neměl tak rychlé reakce, takže to sebou ihned šlehl na zem. Zvedl se, urovnal si kabát a snažil se tvářit nenápadně. TARDIS přistála a my jsme vyšli ven. Stáli jsme na nějakém náměstí, kde se to hemžilo spoustou všemožných druhů mimozemšťanů. Najednou se ozvaly zvony kostelů a roj utichl, většina z nich zmizela do budov lemujících náměstí. Najednou se ozval kovový hukot a Jack padl k zemi. Za ním se vynořili dva Dálekové.

Stála jsem tam a ztuhle je pozorovala. Najednou proti mně letěl jeden z těch jejich paprsků, už jsem to začínala vidět z té nejhorší stránky, když v tu chvíli po mě z rozběhu skočil Doctor a oba dva nás srazil k zemi. Podíval se mi do očí, sice jen na moment, ale pořádně.

„Promiň,“ šeptl a vytasil šroubovák. Začal prudce sonikovat okolí, Jack za zády Daleků, se pomalu zvedl ze země a skočil jednomu z Daleků na záda, aby ho zmátl. Doctor si sedl na zem hned vedle mě a přitáhl si mě blíž. Usilovně se soustředil. Jack mezitím dělal co mohl, ale Dálek se mu přisál k hlavě tím co vypadá jako záchodový zvon, ač je to nějaká silná vesmírná zbraň. Jack se zmítal bolestí a křičel, ale stále se zad Dáleka držel jako klíště.

Doctor mi hodil svoji ruku přes rameno a přitiskl si mě uchem na tvář. Dlaň prázdné ruky pak opatrně přiložil na to druhé ucho. Lehce mě takhle svíral, jako v objetí. Najednou se ozval strašlivý hluk, Doctor si mě přitiskl ještě blíž a z očí mu tekly slzy, asi bolestí. Jack už nebyl jediný který trpěl, Dálekové se lehce klepali a vypadalo to, že se jejich kovová skořápka brzy rozpadne na kusy. Najednou se ozvala rána a zajiskřilo se, Dalekům praskla jejich brnění a zbyla z nich jen hora šrotu. Hluk ustal, Jack padl na zem.

Doctor si promnul oči a vstal. Pak mi podal ruku, aby pomohl vstát i mně. Stála jsem tam tak a on mě držel za tu ruku, kterou stále nepustil. Dívala jsem se mu do očí. Opatrně mě ovinul i jeho druhou rukou, aby si mě přisunul blíž. Stála jsem blízko něho a pozorovala jsem ty jeho zelené oči, stejně jako on pozoroval ty moje. Nejspíš jsem konečně byla opravdu šťastná.

„Jsi hrdina,“ řekla jsem a podívala se mu ještě hlouběji do očí, on se jen lehce usmál a malinko kývl, aby nepřerušil tenhle krásný moment. Jeho ruka na zádech mě hřála a on se i přes své zaslzené oči usmíval a vypadal šťastně.

„Dost toho cicmání jo?!“ ozval se hned vedle nás Jack a tím nás od sebe odtrhl.

„Hmm,“ zabručel něco lehce namíchnutý Doctor a naznačil nám, že spolu jdeme směr TARDIS.