Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~LIV~ Bílý strop

Ležela jsem se zavřenýma očima a slyšela pravidelné pípání. Píp, píp, píp, píp... Jeden by se z toho asi zcvoknul. Uslyšela jsem otevření dveří.

„Bude v pořádku, že ano?“ ozval se Doctorův starostlivý hlas.

„Měla by,“ odvětil barytonem neznámý muž. Najednou jsem ucítila, jak mi někdo vytahuje jehlu z ruky. O chvíli později mi tam někdo zase zašoupl jinou a znovu ji za chvíli vytáhl. Přemýšlela jsem co se děje. A pak mi to došlo, těsně před usnutím, umělý spánek, nejspíš mám pořád ještě tu kulku v těle.

Znovu me probudilo to otravné pípání. Lehce jsem pootevřela oči, uviděla jsem Doctora, jak ospale sedí na židli a drží mě za ruku. Lehce jsem pohla svými prsty. Doctor mi zmáčknul ruku ještě víc, zvedl hlavu, rozzářil se a podíval se na mě.

„Ahoj,“ zachroptěla jsem tiše a pokusila se o úsměv. Doctor se rozzářil a naklonil se nade mě. Usmál se nejzářivějším úsměvem, který jsem kdy viděla a políbil mě. Oplatila jsem mu to a když se odtáhl, usmála jsem se na něj.

„Ještě tu bude muset tak dva tři dny zůstat,“ ozval se muž, kterému patřil ten baryton, co už jsem slyšela předtím. Zrovna vešel do dveří. Usmál se, zkontroloval přístroje a pak se urychleně vypařil.

„Jsem unavená,“ sdělila jsem Doctorovi, „Asi půjdu zase spát.“

„Dobrou,“ popřál mi, pohladil mě po tváři a tiše odešel. A já jsem se uprostřed toho všeho příšerného pípání pomalu, ale jistě, vydávala do říše snů.

Stála jsem na nádraží a čekala na vlak. Ten se zpožděním přijel. Z jeho dveří vrazily davy lidí. Stála jsem tam a na někoho čekala. Ty davy mě málem porážely k zemi, ale já jsem pořád stála, nehnutě. Z vlaku najednou vystoupil Doctor a hned za ním vyskočili Jack, Sherlock a John s Mary. Ale všichni kolem mě prošli a ani si mě nevšimli.

Nasedla jsem si do toho vlaku a jela do dáli, krajina za okny ubíhala a já už se hodiny řítila neznámo kam. Nakonec vlak zastavil a já vyběhla ven. Moje letní šaty vlály ve větru, jak jsem sprintovala po louce. Běžela jsem dlouho. Pak už jsem pod nohama neměla zeleň, ale horký, opravdu vařící, písek. Běžela jsem a když už jsem měla málem popálené nohy doběhla jsem na pískovcový kámen. Po něm jsem chvíli běžela a od kraje tohohle útesu jsem se odrazila do překrásně čisté mořské vody, která byla asi o deset metrů níž. Letěla jsem vzduchem, až jsem dopadla na hladinu.

V tu chvíli jsem prudce otevřela oči. Uviděla jsem jen bílý strop a zářivky. Byl to jen sen, zvláštní a podivný sen.