Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~LXX~ Záchranná akce

O chvíli později začal telefon v TARDIS zvonit. Nakonec se utišil, neboť to Doctor nejspíš zvedl. Za několik minut mi někdo překryl oči svými velkými dlaněmi. Přesně jsem věděla, kdo to je. Nemusela jsem se otáčet, ani nic dělat, abych věděla, že za mnou stojí vysoký hnědovlasý muž s modrýma očima a na tváři má svůj obvyklý výraz.

„Noták! Hádej!“ ozval se naschvál sníženým hlasem tak moc, že to až nebylo přirozené.

„Noták! Já vím, že jsi to ty!“ opáčila jsem mu taktéž nenormálně hlubokým hlasem.

„A kdo?“ ozval se znovu Jack, tentokrát absolutně pisklavým hlasem.

Oba jsme se začali příšerně smát. Já první, ale Jack to také brzy nevydržel. Ačkoli to bylo náročné, protože jsme se smíchy neskutečně cukali a otřásali, snažil se mi stále držet ruce přes oči, což se mu dařilo.

„Nech toho Jacku!“ prohlásila jsem také fistulí.

Pomalu sundal ruce z mého obličeje, uraženě zamumlal o tom, že to je tedy dost, že jsem ho konečně poznala a otočil se mrzutě zády, jako nějaké malé dítě, co se právě urazilo.

„Myslím, že to by stačilo. Taky tě ráda vidím, ale asi by sis spíš měl promluvit s Doctorem.“

Otočil se na mne s úsměvem na rtech a já jsem lehce zaklepala na dveře budky. Ozval se Doctorův hlas: „No?“

„On má vážně tak hluboký hlas?“ zeptal se Jack tišeji tak, aby to Doctor neslyšel a já jen nehlasně přikývla.

„Co mám udělat Doctore?“ ptal se tedy raději Jack dveří budky.

„Budeš muset změnit nastavení, abys mohl vzít TARDIS na souřadnice, které ti pak dám a spolu s ní i Elisabeth. Ještě by tam mělo být dost energie na přesun nás všech, zpátky už bych tě pak měl vzít v TARDIS,“ oznámil mu Doctor.

„Takže, co mám dělat?" zeptal se Jack a Doctor okamžitě počal vysvětlovat pracovní postup.

Bylo to trochu na déle. Většina věcí, které si mezi sebou sdělovali bylo: „Zmáčkni tohle tlačítko.", „Nastav tohle takhle." a „Nastav tuhle hodnotu na x." Nakonec ale přece dosáhli konce, který jsem snadno poznala, jelikož si Jack zhluboka oddechl a otřel si čelo.

„A jak vás tam mám teď vzít?" zeptal se muž v modrém kabátu po mém boku.

„Pamatuješ si, jak jsi doběhl TARDIS, pevně se jí držel a přeletěl jsi s námi napříč vesmírem a časem až na Utopii?" zeptal se ho naopak Doctor.

„Jo."

„Tak asi nějak takhle. Zvládneš to?"

"Musím, nebo snad ne?"

„Správně, měl bys, takže jdeme na to."