Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~LXIII~ Ty?! |Vypravěč|

Starý prošedlý muž stál v malé modré budce, spolu se svou kamarádkou. Byl starý, ale více než se zdálo. Najednou ucítil teplo, něco v kapse ho hřálo.

„Uhm, ahoj, zase za týden," ještě za Clarou, než se vypařila za dveře budky. Natáhl se hluboko do kapsy a vytáhl kulatý přívěsek. V ti chvíli mu blesklo hlavou všechno možné, všechny ty vzpomínky, co se někam zatoulaly při té bláznivé regeneraci. Nějaká krabička, malá drobná krabička, něco v ní je, musí ji najít. To bylo snad jediné nač zrovna myslel. Pořádně ponořil ruku až po loket do kapsy. Nakonec, po chvíli hledání ji opravdu vytáhl.

Byla černá, ovázaná velkou mašlí z perleťové stužky. Při pohledu na ni, mu to došlo, ihned přiskočil ke konzoli a rozhodl se napravit, co zmeškal. Zatáhl za pár pák a TARDIS už se otřásala jako při zemětřesení. Za chvíli všechno ustalo, on zasunul krabičku zpět do kapsy, urovnal si košili a vyrazil ven svou typickou ráznou chůzí. Ozvalo se zaklepání na dveře, Elisabeth ihned seběhla dolů, čekala ho. Za dveřmi ale stál nějaký šedivý starý muž.

„Ahoj Elis," prohlásil a usmál se, až vykoukl kousek jeho čistě bílých zubů.

„Ummm, ahoj," pozdravila Elis nerozhodně a znovu si ho prohlédla, „Nechci se vás nějak dotknout, pane, ale kdo jste?"

Muž si dal ruce do kapes a pak je zase vyndal. Klekl si na zem a před sebe do vzduchu vytasil krabičku se zlatavým prstenem, na kterém byly vyryty nějaké kruhové obrazce.

„Vím, že je brzo, že mě vlastně vůbec neznáš, ale pořád jsem to já, tam někde uvnitř jsem pořád ten s motýlkem a fezem. Vím, že jsem starší, ale přeci. Elis, vezmeš si mě?" řekl řekl tak napjatě, že až skoro nedýchal a čekal.

„Tebe? Kdykoliv!" usmála se na něj Elisabeth a objala ho.

„Ne, prosím, teď nejsem zrovna objímací typ," snažil se vymlouvat, ale jediný důsledek bylo to, že ho Elis málem rozmáčkla. Když se ho konečně pustila, usmála se na něho s upřímnou radostí v očích.

„Teď pojď nahoru, je načase dát si čaj a říct mi, co jsi celou tu dobu dělal!"

Oba se usadili na židle a on se jen zazubil.

„To co vždycky, jen jsem se tak toulal vesmírem."

„Sám?" zeptala se Beth, která zrovna vstávala, aby mohla ten čaj uvařit.

„Ne, s kamarádkou, jmenuje se Clara," řekl Doctor a pak najednou změnil téma, protože mu došla jedna důležitá skutečnost.

„Asi bych tu ten prsten mohl i navléct na prst, co?"