Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~XXVI~ Večer

TARDIS přistála a Doctor zrovna v tu chvíli vyšel odkudsi z chodby. Měl na sobě bílou košili, přes ní černý svetřík a přes to všechno černý kabát až po kolena. Usmál se na mě tím svým zářivým zubatým úsměvem.

„Počkej,“ řekla jsem „Já bych si asi taky měla vzít něco jiného.“ Načež jsem odběhla do šatny, velká místnost plná všude naházeného oblečení, která je absolutně neuklizená, ach jo. Postěžovala jsem si v duchu a ušklíbla se. Začala jsem se procházet po místnosti, všude pánské oblečení. Najednou jsem uviděla trochu uklizější část, tu Doctor očividně nepoužíval. Na věšácích tam visely šaty, sukně a všechno na co jsem si jen mohla vzpomenout. Nakonec jsem si vzala světle vínové šaty a černé baleríny, nic moc nóbl, ale zjistila jsem, že mi sluší. Vešla jsem do řídící místnosti TARDIS a Doctor se na mě s užaslým pohledem otočil. Usmála jsem se na něj a on přivřel pusu.

„Sluší ti to,“ vypravil ze sebe.

„Děkuji, tobě taky,“ odvětila jsem mu, byla to pravda, hrozně mu to slušelo. Chvíli tu bylo ticho, nejdřív si mě lehce prohlédl, ale pak se mi zadíval do očí. Já do těch jeho zelených, krásný moment.

„Eh, promiň, jdeme?“ přerušil to Doctor trošku neohrabaně a nabídl mi rámě.

Vyšli jsme spolu z TARDIS. Prošli jsme několika dlouhými chodbami a vešli jsme do velké osvícené místnosti. Všude byly stolky s bílými ubrusy a malý parket i s živou hudbou. Vypadalo to tu úžasně. Nějaký číšník ukázal Doctorovi, kde máme stůl. Všechno bylo tak nádherné a krásné. S Doctorem jsme si dali něco málo k jídlu a pak si jen povídali nad skleničkou vína.

„Já, Beth, víš, půjdeš tančit?“ vysypal ze sebe překotně několik slov a usmál se.

„Půjdu,“ přikývla jsem a vstali jsme. Pomalu jsem zavěšená v něm došla na parket. Teď jsem začala narážet na základní problém, já neumím tančit. Zvládám odříkat všechny kroky nazpaměť, ale provést to v realitě je nemožný úkon. Doctor si mě pomalu podal do náručí, jednou rukou mě vzal kolem pasu a tou druhou uchopil tu moji. Myslela jsem, že se zblázním. Klid, tohle musím zvládnout, nadechla jsem se, vydechla a položila svojí ruku na Doctorovo rameno. Najednou se mnou začal pomalu plynout po parketě.

„To zvládneš, klid,“ řekl mi tiše a hladce pokračoval. Pomalu jsem začala vnímat a pomáhat, přeci jen, nemohl mě vláčet po parketě. Tančila jsem s ním nemožně dlouho.

„Už mě bolí nohy,“ prohlásil nakonec a pomalu mě odvedl z parketu. Vzal si kabát a vyprovodil mě z místnosti. Na chodbě byla najednou zima, až jsem se málem otřásla. Doctor to nespíš zaregistroval, protože mi dal jeho kabát kolem ramen.

„Doufám, že se ti to líbilo,“ usmál se na mě mezi dveřmi, když mě dovezl zpět.

„Jistě. Přijdeš zase ve středu?“ zeptala jsem se.

„To víš že jo,“ kývl s úsměvem.

„Měj se,“ usmála jsem se na něj a dala mu na rozloučenou pusu na tvář. Vsadila bych se o nevím co, že byl rudý po celém obličeji. Ale neotáčela jsem se. Něco mi to nedovolilo. Otočila jsem se, až když už jsem byla dál. Zamávala jsem mu a on vyrazil ke hvězdám.