Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~II~ Malý problém

Když jsem seběhla schody, Sherlock už mával na taxíka. Nasedli jsme a vyrazili.

„Takže ty jsi už dostudovala?“ zeptal se John.

„Jo, díky bohu,“ usmála jsem se na něho. Bylo očividné, že nás můj bratr poslouchá, ale do konverzace se nezapojoval, tak jsem si s Johnem vyprávěla o spoustě nepodstatných věcí. Najednou auto zastavilo, vystoupili jsme a Sherlock zaplatil. Pak jsme vykročili směrem k policejním páskám obmotaným okolo nějakého domku se zahradou.

Na zahrádce ležel muž.

„Muž, asi čtyřicet, svobodný,“ začal Sherlock.

„Třeba jenom nenosí prsten,“ skočila jsem mu do řeči, on mě samozřejmě ignoroval, jak jinak, je to přeci můj bratr. Muž v modravém saku se na nás otočil.

„Á, Elisabeth Holmesová, těší mě.“

„Mě taky Gregu, už jsme se určitě potkali,“ podala jsem mu ruku nazpět.

„Vidíš Sherlocku, někteří si moje jméno pamatují, ber si svou sestru jako příklad,“ neodpustil si Lestrade trochu jedovatosti. Sherlock jen něco zamrmlal a pokračoval v práci. John si stoupl vedle něj.

Začali zkoumat příčinu smrti a já s Lestradem jsme je jen pozorovali z povzdálí. Sherlock si jej zaujatě prohlížel.

„Takže otrava, máte výsledky z laboratoře?“ zeptal se Sherlock.

„Zatím ne, někdo je tam musí odnést,“ řekl Lestrade.

„Já je tam donesu,“ nabídla jsem se.

„Dobře, zajdi za Molly,“ informoval mě bratr. John mi podal vzorky a já vyrazila. Nebylo to daleko, tak jsem šla pěšky.

Zaklepala jsem.

„Dál!“ ozvala se Molly. Otevřela jsem dveře.

„Ahoj Sherlocku,“ pozdravila Molly, v tu chvíli ale uviděla mě.

„Ahoj Molly!“ lehce jsem se na ni usmála.

„Ahoj Elis!“

To jsem na Molly oceňovala, pro všechny jsem byla Elisabeth nebo Beth, ale jen Molly mi říkala tak nějak originálně.

„Nesu ti nějaké vzorky od Sherlocka.“

„Dobře, ale proč nepřišel sám?“

„Asi se mu nechtělo.“

„Jak ses celou tu dobu měla?“ zeptala se Molly.

„Šlo to, už jsem dodělala školu, takže mě bude živit bratr, jen ještě nevím který...“ usmála jsem se ironicky a obě jsme se začaly smát.

„A co ty Molly?“ zeptala jsem se, když jsme rozdýchaly ten předchozí záchvat smíchu.

„Dobrý, jen tvůj ignorantskej bratřík,“ pohlédla jsem na ni, věděla jsem, že má Sherlocka ráda, ale je to Sherlock, ten si toho za boha nevšimne. Pak už jsme to ale neudržely a začaly se smát slovům ignorantskej bratřík.

„Už to půjdu přezkoumat a až to bude, tak ti zavolám.“

„Ráda jsem tě viděla!“

„Já tebe taky!“ zvolala Molly a já zavřela dveře. Vyrazila jsem zpět na Baker Street. Sherlock zrovna posedával s prsty složenými do stříšky a přemýšlel. Najednou se probral.

„Tak co Beth?“

„Zatím nic, Molly prý zavolá,“ jako na povel se rozezvonil Sherlockův mobil.

„Je to Molly,“ oznámila jsem mu po krátkém pohledu na jeho mobil.

„Zvedni to!“

„Ahoj Molly, tak co pro bratra máš?“

„Nic, právě že nic.“

„Aha, stejně díky,“ poděkovala jsem, rozloučila se a zavěsila.

„Sherlocku, máme problém!“