Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~XXXXVII~ Hvězdy

Vešli jsme do TARDIS a Doctor okamžitě začal tahat za páčky a všemožná táhla. TARDIS pak lehce dosedla na zem a já otevřela dveře. Před námi se rozprostíral okraj útesu pokrytý jasně zelenou trávou s krásným výhledem do krajiny. Moře, les, písečná i oblázková pláž, louka to vše odsud bylo vidět. A taky slunce, těsně nad horizontem se chystalo zapadnout. Najednou přišel Doctor s věcmi v ruce a pokynul mi, ať jdu. Rozložil deku ještě blíž k okraji útesu a otevřel košík, ze kterého vytáhl nějaké ovoce. Usmála jsem se na něj a usadila se tak, abych mohla pozorovat nádherné barvy zapadajícího slunce.

Doctor se posadil vedle mě a svoji ruku mi omotal kolem ramen, čímž si mě přitáhl ještě blíž k sobě. Zadíval se mi do očí a já hluboko do těch jeho. Usmál se a políbil mě do vlasů. To mě přitáhlo ještě blíž k jeho hrudníku, takže jsem mohla slyšet tep jeho dvou srdcí. Nakonec se po dlouhé době rozhodl, že už by mě mohl pustit a tak lehce uvolnil jednu ruku. Opět jsme tam seděli, on měl svojí ruku propletenou kolem mých ramen. Pozorovali jsme západ slunce, takových krásných ladících barev jsem snad ještě nikdy nikde neviděla pohromadě.

„Děkuju, tohle je nádherný," usmála jsem se pro sebe.

„A ještě nádhernější to dělá tvoje přítomnost," řekl sladce zasněným hlasem Doctor. Krev se mi nahnala do tváří a já zrudla. Takhle milá slova mi snad ještě nikdy nikdo neřekl. Znovu jsem se mu zadívala do jeho očí, ve kterých se zrcadlily miliony hvězd, které už viděl. Tenhle pohled, to bylo to, co mi celou dobu chybělo. Opatrně se ke mně naklonil a ukradl mi další polibek. Když se pomalu oddálil, usmál se.

„Už nikdy, už nikdy tě nenechám samotnou, Elis, přísahám," sliboval a podíval se na mě vážným pohledem, který jeho slib jen utvrzoval. Znovu jsme se zadívali na poslední paprsky zapadajícího slunce. Pomalu se začínalo stmívat, ale ozařovalo nás lehké a magické světlo ostatních hvězd.

„Není ti zima?" zeptal se opatrně a já přikývla. Sundal si své tvídové sáčko a dal mi ho přes ramena.

„Díky," položila jsem si hlavu na jeho rameno. Sako vonělo přesně jako on, tak jemně a mile. Usmála jsem se pro sebe a zadívala se do dáli na krajinu, kterou pomalu zalévala tma. Stejně tak pomalu, jako se začala zavírat moje oční víčka. Doctor mě nakonec lehce zvedl a jako nějakou princeznu odnesl až do postele. Vzbudilo mě to, otevřela jsem oči a uviděla svého Doctora.

„Dobrou noc," popřála jsem mu rozespale a on si mě přitáhl ještě blíž.