Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~LVIII~ Koutek smutku

„Proč jsi mě tu nechal?“ zeptala jsem se po chvíli ticha. Všichni na nás zírali.

„Nechtěl jsem ti ublížit.“

„Ne, jen jsi mě tu nechal bez jakéhokoli vzkazu nebo zprávy dva měsíce. Nevěděla jsem nic, kde jsi, co je. Měla jsem strach, o tebe. A ty se pak vrátíš, z ničeho nic a první co mi rekneš je: ‚Amy a Rory umřeli.‘, vždyť já ani nevím, kdo ti dva byli. Chápu, že tě to bolí, ale já taky nejsem z kamene. Taky jsem o tebe měla strach!“ dokřičela jsem na Doctora poslední větu a utekla nahoru do pokoje.

„Elis!“ slyšela jsem ještě jeho křik zpoza zabouchnutých dveří. Uvnitř pokoje stála TARDIS.

„Ahoj krásko,“ tiše jsem ji pozdravila a se slzami v očích ji objala, tedy v rámci možností.

„Chyběla mi ta tvoje modrá,“ TARDIS lehce zavrněla, aby mi dala na vědomí, že poslouchá. Tenhle stroj měl duši.

„Můžu dovnitř?“ optala jsem se opatrně. Chvíli se nic nedělo, jako by se rozmýšlela a pak se pomalu otevřela dvířka.

„Děkuju,“ vešla jsem dovnitř a nasála tu vůni, která mi tak chyběla, vůni TARDIS, vůni jeho, vůni kouzla cestování. Opatrně jsem udělala pár kroků, jako bych tu byla poprvé. Vydala jsem se směrem ke svému pokoji. Všimla jsem si dveří, ty tu určitě nikdy nebyly. Zlatý štítek na nich byl prázdný. Opatrně jsem nakoukla dovnitř, byla to ložnice s palandou. Na drobném stolku vedle paladny stála fotografie ze svatby. Nějaká zrzka, chlapík a Doctor. To budou oni, Amy a Rory. Pak jsem se ohlédla k opačnému rohu pokoje. Na zemi tam stála téměř prázdná krabice od kapesníků, ležela tam deka a spolu s několika posmrkanými kapesníky černý motýlek. Pravda, Doctor neměl motýlka, když přišel. Všechno mi to došlo. Neměla jsem na něj tak křičet, měla jsem ho poslouchat. Promiň Doctore. Vstala jsem z kleku, ve kterém jsem si ten koutek smutku prohlížela.

Vyběhla jsem z TARDIS přímo bleskovým tempem. Postavila jsem se za dveře, bylo slyšet jak Doctor, opřený o dveře oddechuje. Pomalu a opatrně jsem dveře otevřela. Stanula jsem tváří v tvář Doctorovi a podívala se do jeho očí. Už nebyly takové krásné, plné života, až teď jsem si všimla toho smutku v nich.

„Promiň, měla jsem tě poslouchat,“ omluvila jsem se. On udělal pár obrovských kroků a sevřel mě v nepropustném objetí.

„Nechtěl jsem,“ řekl Doctor v pláči, „Nechtěl jsem, aby se ti něco stalo, jako jim. Udělal jsem to, ublížil jsem ti, protože finální ztráta tebe by mě asi zabila.“