Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~VI~ Doctor vypráví

„Připravená na dlouhý příběh?" zeptal se mě po chvíli přemýšlení.

„Samozřejmě," přikývla jsem, on usrkl čaje a začal vyprávět.

„Jsem Pán Času z planety Gallifrey v souhvězdí Casterborous. Je mi něco přes tisíc let."

„Tisíc?" skočila jsem mu neurvale do řeči stejně jako to dělává můj bratr.

„Vždyť vypadáš na pětadvacet."

„To je právě to, jsem Pán Času, stárnu pomalu a když mám umřít neumřu."

„A co se stane?" otázala jsem se, tenhle mladík nebo stařík, jak chcete, mě začal zajímat čím dál víc.

„Regeneruju," usrkl čaje a pokračoval „to znamená že změním svoji tělesnou podobu i svoje vlastnosti, jen vzpomínky mi zůstanou."

„A co jsi celých těch tisíc let dělal?"

„Tak, v prvé řadě jsem vystudoval Akademii, čímž jsem se stal Pánem Času. Pak jsem ukradl svoji TARDIS a vyrazil na cesty napříč časem a vesmírem se svými přáteli," dopil čaj a odložil hrnek na stolek.

„A kde je to? Myslím tu Gallifrey, Akademii a tak." zeptala jsem se, netušíce, že ho tím rozesmutním.

„Gallifrey už není mezi námi, Akademie s ní a Páni Času také. A za to všechno můžu já," tvářil se smutně.

„Nemůžeš," řekla jsem tiše, a podívala se na něj, byl dobrosrdečný, určitě by nezničil svůj národ bezdůvodně.

„Zničil jsem ji, v posledním dni časové války, moje já, které nejvíc nesnáším, ji poslalo do záhuby. Chtěl jsem tím zastavit válku, aby se už takové krveprolití nikdy neopakovalo. Páni Času byli hrdí, později se začali povyšovat a tak začala časová válka, největší krveprolití v dějinách vesmíru," vyprávěl vcelku naštvaně.

„Ale ty jsi to myslel dobře," snažila jsem se ho utěšit.

„Myslel," zašeptal a ukápla mu slza. Postavil se a pokynul abychom odešli. Další slza mu stekla po tváři.

„Neplač," promluvila jsem potichoučku a pevně ho objala. Po chvíli se odtáhl.

„Děkuju a neboj, brečet už dneska nebudu," utřel si slzy do rukávu.

Pomalu jsme šli chodbami TARDIS.

„Doktore a TARDIS, jakto že je zevnitř větší?" „

Má svoji vlastní dimenzi, transdimenzionální inženýrství," oznámil mi a rozzářil se jako hvězdička.

„Rád ti to vysvětlím, pojď!" usmál se a zatáhl mě za roh až jsem málem upadla a ještě to cestou vzala o zeď. Vyrazili jsme jiným směrem.

„Kam jdeme?"

„Do knihovny!" prohlásil a přidal do kroku. Vešli jsme do obrovské místnosti celé obložené knihami kam jen oko dohlédlo.

„To je krása!"

„Že jo?" pohlédl na můj udivený výraz a usmál se.

„Tak mě napadá, pojď tudy, radši ti ukážu něco jiného než tlusté technické učebnice a knížky," vvyrazil za roh a já za ním. Stanul před obrovským obrazem plání s červenou trávou.

„Tohle je Gallifrey a byl bych rád abys ji viděla takhle, ne jako bitevní pole."

„Doctore? Proč je ten obraz tak opravdový?" zeptala jsem se.

„Protože jsem ho namaloval já!" zasmál se „Ne, proto ne, tohle je umění Pánů Času, je vícerozměrné a někdy se do něj dá i vkročit."

Doctor zamyšleně stál a přemýšlel na plné obrátky. Najednou jako by procitl.

„Elisabeth?" položil otázku „Nechtěla bys se mnou cestovat? Můžu ti nabídnou celý čas a prostor. Společnost mi navíc už dlouho chybí," udělal na mě trochu psí oči.

„Moc ráda!" přikývla jsem vesele. To už Doctor vyrážel chodbami ven z knihovny. Dorazili jsme do řídící místnosti.

„Celý čas a prostor, co chceš vidět první?" ptal se.

„Něco úžasného!"

Zatáhl za několik páček, stiskl několik tlačítek a TARDIS se otřásla.