Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~VII~ Vzhůru! |Doctor|

„Páni Času byli hrdí, později se začali povyšovat a tak začala časová válka, největší krveprolití v dějinách vesmíru.“ řekl jsem naštvaně, už jsem skoro křičel.

„Ale tys to myslel dobře,“ zašeptala s nadějí v jejích hnědých očích a smutně se na mě usmála.

„Myslel,“ Povzdechl jsem si, zase se to na mě sypalo, už bych neměl nikomu vyprávět ten příběh, tak mě to mrzí, že jsem je nezachránil. Ukápla mi slza. Tiše jsme se odebrali ke dveřím. Ani mi nedošlo, že pláču.

„Neplač!“ pronesla tiše a pevně mě objala. Lehce jsem si ji přitiskl, tolik mi to chybělo, tolik mi chyběla společnost.

Když jsem se spravil, zeptala se mě na TARDIS, asi nějak tušila, jak mi zlepšit náladu. Vzal jsem ji do knihovny, ale nakonec jsem jí neukázal ty tlusté knihy, ač je chytrá, nepochopila by je. Ukázal jsem jí svůj obraz Gallifreyských plání s červenou trávou. Tak mi chyběla, tak moc mi Gallifrey chyběla, ale zničil jsem ji.

„Tohle je Gallifrey a byl bych rád abys ji viděla takhle, ne jako bitevní pole,“ řekl jsem tiše.

„Doctore? Proč je ten obraz tak opravdový?“ zeptala se Elisabeth.

„Protože jsem ho namaloval já!“ zavtipkoval jsem, ale pravdivě, ten obraz jsem nakreslil ještě jako malý kluk, bylo mi padesát „Ne, proto ne, tohle je umění Pánů Času, je vícerozměrné a někdy se do něj dá i vkročit.“

Stál jsem tam a jen tiše přemýšlel. Chtěl jsem se jí zeptat, chtěl jsem jí změnit život, ale měl jsem o ni strach. Nakonec jsem se vyslovil, kdyby tak tušila jakou jsem měl radost když řekla ano.

„Celý čas a prostor, co chceš vidět první?“ otázal jsem se.

„Něco úžasného!“ Pousmála se, vím kam ji vezmu, na kaskádu medúzy, to nejhezčí místo ve vesmíru, asi. Zatáhl jsem za několik páček, stiskl několik správných tlačítek a TARDIS se otřásla. Vzhůru ke hvězdám! Pomyslel jsem si.