Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~XXXVII~ Nádhera

Opatrně jsem došla do TARDIS.

„Bez Jacka?“ ujistila jsem se, zatímco jsem opírala berle o zábradlí a sedala si na schody.

„Nechceš židli?“ zeptal se Doctor. Přemýšlela jsem, co asi budeme dělat, protože se sádrou se přeci jen moc běhat nedá. Najednou jsem zaregistrovala, jak Doctor tahá za startovací páku. TARDIS se lehce oklepala a on odběhl někam do chodby. TARDIS zastavila a chvíli na to se vynořil i Doctor, s čajem a sušenkami na tácku. Položil je na podlahu a pomohl mi vstát. Rychlé odklusal a otevřel jedno z dveřních křídel, přesně to, skrz které jsem neviděla. Už jsem se chtěla odrazit a doskákat tam po jedné noze, ale on přiběhl a znovu si mě vzal do náručí.

Lehce mě odložil na konec podlahy, do otevřených dveří a začal otvírat jejich druhou část. Já jsem jen seděla s otevřenou pusou a pozorovala tu krásu. Opatrně se vtěsňal vedle mě a přehodil nohy přes okraj. Společně jsme tiše pozorovali tu tichou krásu. Černočerná tma obarvená odstíny, které postupně přestupují do jiných. Spousta krásných planet, hvězd a mlhovin.

„To je nádhera,“ pronesla jsem tiše a dál pozorovala tu krásu, jejíž ticho narušovaly jen naše nádechy a občas nějaký zvuk, který vydávala TARDIS.

„To je,“ pravil s drobným odstupem Doctor.

„Dáš si čaj?“ nabídl mi.

„Dám, děkuju,“ usmála jsem se na něj, když mi rychlostí blesku podával můj hrneček. Lokla jsem si teplého čaje.

„Kde jsme?“

„Asi tři sta světelných let od Země. Je to tu krásné, teprve se tu rodí galaxie,“ vyprávěl mi a já jsem s hrnkem u úst nahlédla do jeho očí. Spatřila jsem tisíce galaxií, nádhera, celý vesmír v jeho zelenavých panenkách. Pomalu jsem odložila hrnek na podlahu vedle nás a zadívala se stejným směrem jako on. Všude nás obklopovaly tyhle nádherné výhledy.

Doctor mi lehce provléknul ruku kolem pasu a přitáhl si mě blíž. Nebyla potřeba nic říkat. Jen jsme tam tak spolu tiše seděli a pozorovali tu nádheru. Opatrně jsem si položila hlavu na jeho rameno. Dál jsem koukala do dálek a užívala si přítomné chvíle, protože ta už se nikdy nebude opakovat. Cítila jsem únavu, pravda, moc jsem ten týden nedělala, ale také jsem skoro nespala a tak se stalo, že mi hlava klesla na jeho rameno. Pak už jsem jen lehce cítila, jak mě s vypětím sil nese do pokoje. Tam mě položil na postel a popřál mi dobrou noc. Dostala jsem polibek na ústa a pak mi odhrnul vlasy z obličeje. Odešel, kdyby tak tušil, že jsem to všechno vnímala a kdyby tak tušil o čem právě teď ve spánku přemýšlím.