Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~IL~ Pryč

Vyšli jsme před divadlo a já se rozloučila se svou ještě stále uchvácenou matkou a ospalým tátou. Doctor mi podal ruku a vyrazili jsme Londýnským bludištěm ulic na Baker Street. Tiše jsme kráčeli poloprázdnými ulicemi až najednou se ozval výstřel. Někde těsně vedle nás. Oba jsme zamrzli v pohybu, jako když střelí a že také střelil. Najednou zpoza rohu vyběhlo několik mužů ve slunečních brýlích a oblecích. Běželi přímo proti nám. Za chvíli už mě táhli jinam a pod pohrůžkou výstřelu drželi Doctora v klidu.

„Sbohem!" stihla jsem ještě vykřiknout, než mi jeden z nich zacpal pusu. Pak už jsem mohla jen tiše sledovat bezmocného Doctora stojícího na ulici. Táhli mě dlouho a daleko, vyčerpáním jsem za nimi už jen vlála a nestíhala sledovat, kudy jsme šli. Nakonec mě celou zvedli do vzduchu, každý se chopil mojí ruky nebo tak podobně a vyrazili vyšší rychlostí úzkými uličkami dál do neznáma. Vtáhli mě do nějaké strohé tmavé budovy a tam mě položili na studenou dlážděnou podlahu. Byla mi zima a umírala jsem únavou. Přišel další z nich a lehce mě nakopl do boku. Bolelo to jako čert, ale já se rozhodla nedávat to na odiv. Kopl do mě po druhé, tentokrát víc. Vydala jsem ze sebe slabé au a on toho nechal. Místo dalšího kopance mě několik dalších zvedlo ze země a odtáhlo někam do špinavé, mokré a zatuchlé kobky. S vypětím sil, jsem si tam lehla na pryčnu, která se nejspíš měla tvářit jako postel, ale to se autorovi ani za mák nepodařilo. Uteklo mi pár slz, měla jsem vztek, zrovna, když se dáme dohromady, mě unesou, jak taky jinak že? Nakonec jsem vyčerpáním a vysílením usla na tvrdé pryčně, bez čehokoli, co by mě mohlo zahřát. Spala jsem překvapivě klidně, tedy až do asi tří ráno, než se všude rozsvítilo prudké světlo a z postele mě přitáhli na židli. Rozmrkala jsem se a uviděla černovlasého může s uhrančivýma očima.

„Jim Moriarty?" zeptala jsem se očekávajíce kladnou odpověď.

„Ano," pronesl uhlazeným hlasem a pořádně si mě prohlédl od hlavy k patě.

„Sherlockova malá sestřička!" vypískl najednou hlasem uřvané puberťačky a zašklebil se. Vstal a začal mě obcházet.

„Co by na to asi řekl bratříček, kdybychom jeho milovanou Bethie trochu-" myšlenku ale nedokončil, protože do dveří vešel plavovlasý muž se sniperskou zbraní kolem krku.

„Doručil jsi vzkaz?" optal se Moriarty. Druhý muž přikývl.

„Můžem?" zeptal se. Načež Moriarty souhlasně zamručel a já na krku ucítila silnou bolest, něco jako když vám píchnou uspávací šipku, což taky byla ona.