Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~XXXXVIII~ Divadlo

Ráno jsem se probudila v Doctorově hřejivém obětí. Jednou rukou mě držel kolem pasu a tu druhou měl pod hlavou. Vypadal sladce, když spal. Opatrně jsem se nadzdvihla a políbila ho na tvář.

„Dobré ráno," zašeptala jsem, když se překvapeně rozkoukával kolem.

„Pojď ještě spát," podíval se na mě psíma a očima a zakňoural.

„Noták, vstávej. Ještě budeš rád, když už to všechno budeme mít za sebou," řekla jsem a šťouchla do něho prstem, otevřel oči a posadil se.

„Tak ty takhle!" vypísknul z ničeho nic a začal mě lechtat. Chvíli jsem se tam smála a cukala sebou jako blázen, až jsem ho nakonec uprosila o smilování. Slezl z té pitomé palandy, kterou nadevše zbožňoval, aby mi pomohl dolů. Vlezla jsem do koupelny, abych se mohla trochu zlidštit.

„Čaj je na stole!" křikl Doctor a já vyšla ven, abych se tam dostala dřív, než mi čaj úplně vychladne. Nasnídali jsme se.

„Ten obvaz, sundej si ho, akorát by tvoje rodiče zajímal," usmál se na mě Doctor a chytil moji ruku. Pomalu ho začal odmotávat, až uviděl tu jizvovou spoušť, co tam po zářezech zůstala. Podíval se mi do očí s bolestí v těch jeho.

„Elis, už nikdy, slib mi to. Nechtěl jsem ti takhle ublížit, já, já, já... Za tohle nestojím..."

„Ale stojíš," usmála jsem se na něj a políbila ho na čelo. Obvaz smotal do kuličky a dal si ho do kapsy. Vešli jsme spolu do řídící místnosti a on na konzoli nastavil ráno dne po našem odletu. TARDIS lehce dosedla na zem. Podal mi berle a vyšel se mnou ven. Zamířili jsme do nemocnice. V hale jsem se málem srazila s Molly, která zrovna procházela v laborarním plášti.

„Ahoj Elis!" pozdravila nás a podívala se na Doctora, který se za mnou zastavil a položil mi ruku na rameno.

„Sluší vám to," posmála se, ale hned posmutněla.

„Díky," řekla jsem, „Však se taky dočkáš..." kývla jsem na Doctora a otočila se zpět na Molly.

„Hele, už musím, někdy se třeba stav na čaj, jo?" usmála se na nás a dala se zase do kroku. S Doctorem jsme došli na oddělení, kde mi měli sundat sádru. Najednou jsem pak měla takovou lehčí nohu, ale chození nic moc. Doctor mě pevně chytil za ruku a pomohl mi jít. Došli jsme až na Baker Street, kde už si značně otrávený Sherlock povídal s mojí matkou. Na chvíli naše rodiče zaměstnal John a tak mi Sherlock podal obálku s lístky na nějakou divadelní hru.

„Dobrý den," pozdravil nakonec Doctor a upoutal tím veškerou pozornost rodičů. Ti se na něj překvapeně s otázkou ve tváři dívali.

„Eh, ahoj?" vypadlo z něj nakonec, „Já jsem Doctor, přítel vaší dcery, dalo by se říct."

„Ehm, ahoj, já jsem její táta," pousmál se nakonec můj otec a překvapeně mu podal ruku, „Doufám, že se o ní dobře staráš."

„Ale jistě," odpověděl Doctor, který si mezitím podával ruku s mamkou, mimoděk.

„Myslím, že je načase jít," pravila jsem a tím jsem zavelela k odchodu. Upřímně, ta divadelní hra mě moc nebavila. Mámu, ale natolik zaujala, že na ni celou dobu vytřeštěně koukala a ani si nevšimla toho, že tatínek začal spokojeně klimbat.