Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~XXXV~ Pár let zpět

Pomalu jsme vkročili do TARDIS.

„Jak jsi to udělal?“ podíval se významně Jack na Doctora.

”Vysoká frekvence, jejich obvody ji už nevydržely, byli částečně rozbití, navíc jim to ještě rezonuje díky tomu popelnicovému brnění.“

„A jak jsi vyloudil tak silnou frekvenci?“ zeptal se ho ještě Jack.

„Všude po budovách byly rozhlasové ampliony, pak už stačil jen šroubovák.“

„Aha!“ rozzářil se Jack.

„Kam letíme teď?“ otázala jsem se těch dvou mudrců prozměnu já. 

„Někám! Sem!“ rozmáchl se Jack po konzoli, zmáčkl několik čudlíků a zatáhnul za páku.

„Bože, Jacku...“ prohlásil Doctor mrzutě a zakroutil hlavou. TARDIS se otřásla a pomalu lehce přistála někde na zemi. Pomalu jsme všichni vykoukli z TARDIS. Vylezli jsme na Baker Street.

„Takže jsme v Londýně?“ ujišťovala jsem se, přeci jen, vždycky to mohla být planetka co má vypadat jako Londýn.

„Jsme, je rok 2014,“ řekl Jack po rychlém pohledu na svůj manipulátor.

„Takže někde tady se klidně může prohánět moje mladší já?“

„Jo,“ kývl Jack a usmál se triumfálně na Doctora, který měl to slovo teprve na rtech. Pomalu jsme procházeli ulicemi města a pozorovali lidi okolo. Najednou z nebe spadla kapka, za ní druhá a začalo pršet. Doctor z kapsy vytáhl velký vínový deštník a rozevřel ho nad námi. Najednou se zpoza rohu vynořila dívka v košili a černých teniskách, upřímně, zmoklá asi tak jako Jackovy vlasy.

„Já, už je to pár let...“ šeptla jsem Doctorovi.

„Nevadí, prostě se tvař nenápadně a nenech ji na sebe sáhnout, nic by se stát nemělo,“ najednou jsme se zastavili a otočili. Jack zrovna zvedal moje mladší já z louže do které spadlo.

„Sakra,“ procedila jsem mezi zuby.

„Klid,“ řekl Doctor a pak si uvědomil, že asi moc klidně nevypadáme, když tu stojíme v dešti uprostřed rušné ulice.

„Pojď blíž,“ požádal Doctor a přikročil ke mně. Pomalu se naklonil a dal mi pusu na tvář. Okamžitě jsem musela hořet tou nejrudější rudou, co to jen šlo. Opatrně se odtáhl a zvolna jsme se zase dali do kroku. Za chvilku nám došel Jack.

„Jacku, právě jsem si vybavila, kdo mě z toho bláta tehdy zvedl, byl jsi to ty. Opravdu nemusíš sahat na moje minulé já,“ pronesla  jsem.

„A na to současné můžu?“ zašklebil se.

„Ne!“ křikli jsme tiše nastejno s Doctorem a oba se tomu začali smát.

„Stejně tu pusu nezapreš,“ prohlásil Jack a zatvářil se jako nějaká puberťačka.

„Museli jsme vypadat nenápadně,“ oznámil mu Doctor.

„Ehm, tohle vám tu nikdo nesežere,“ zasmál se se svým výrazem teenagerky, která zrovna probírá jejího vysněného kluka.

„Ach jo,“ zamumlala jsem tiše a nechala ho být.

„Nechci nic říkat, ale už bych se možná mohla vrátit domů,“ prohlásila jsem nakonec po chvíli ticha.

„Tak pojď,“ pobídl mne Doctor a s Jackem v patách jsme pomalu kráčeli k TARDIS. Doctor budku pomalu odstartoval.

„Jacku, tebe pak taky vysadím doma, zase tě vyzvedneme,“ oznámil mu Doctor.

„Už jsi mě na spoustě míst nechal, tak proč ti to věřit?“ ušklíbl se Jack.

„Dobře, můžeš tu v TARDIS zůstat, ale slib mi, že když řeknu, ať někde zůstaneš v klidu tak tam budeš sedět ani nedutat,“ promluvil na něj Doctor trochu jako maminka na své dítko.

TARDIS lehce dosedla. Já jsem si ze zábradlí vzala košili a přehodila si ji znovu přes tričko. Doctor nám podržel dveře a my jsme vyšli před TARDIS.

„Ahoj,“ rozloučila jsem se a lehce objala jeho kostnaté tělo. Jeho ruce mě na zádech na ten malý moment neskutečně hřály.

„Zase ve středu. Bez Jacka,“ zašeptal mi tiše do ucha a když jsem se oddálila uviděla jsem jeho bláznivý úsměv.

„Ahoj Jacku,“ usmála jsem se.

„A pro mě jako obětí nebude?“ namítl on.

„Nebude,“ opáčila jsem suše, lehce jim zamávala a otočila se. Pak jsem pomalu vyrazila do bytu na Baker Street 221B, čelem vstříc novému týdnu.