Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~LIII~ Osvobozeno

Ráno mě probudil rachot klíče v zámku.

„Vstávej!“ křikl Moriarty a tím mě už definitivně probral z docela poklidného spánku na betonové zemi. Celý den mě tenhle přerostlý zločinecký pavouk proháněl, pak jsem ani nedostala najíst a šla spát. Další dny pokračovaly v podobném duchu, jít o hladu a trochu pomlácená spát. Ráno se vzbudit a přežít další den stejným způsobem. Byla jsem na smrt unavená a hladová. Upřímně, nedivila bych se, kdybych se další ráno neprobudila, možná by to mohla být i úleva. Moriarty mě nutil pracovat tvrdě, celé hodiny pak mi pár vrazil a s křikem mě poslal spát.

Jednoho dne jsem se jako vždy probudila, k snídani si ohryzala leda tak nehet a pokračovala dál v mé denní rutině. Procházela jsem zrovna za Moriartyho zády chodbou jako tichá ovečka, když do místnosti vběhl bratr ve svém pověstně dlouhém kabátě a tmavomodré šále. Za ním přiběhli John s Doctorem. Moriarty od Sherlocka schytal několik ran a spadl na zem. Všichni tři se hned seběhli kolem mě.

„Proboha Beth!“ byla jejich první slova. Jen jsem se na ně tiše usmála a zpozorovala Moriartyho, který už se stavěl zpět na nohy. V ruce navíc držel zbraň. John, Sherlock a Doctor se ode mě rozestoupili.

Moriarty se připravil k výstřelu. Namířil na mě a položil prst na spoušť. V tu chvíli po něm Sherlock skočil, i přes to se ale ozvala rána a já ucítila prudkou bolest nad zápěstím pravé ruky. Najednou zpoza rohu vyběhl Sebastian se svojí zbraní a namířil na Sherlocka. Ten postupně pustil Moriartyho a James se zvedl na nohy. Já jsem tam seděla opřená o zeď a John si prohlížel mojí ruku. Kryti zbraní, vypařili se James i Sebastian neznámo kam. Sherlock a ostatní mě mezitím vzali a opatrně mě nesli studenými kovovými chodbami.

Ruku jsem měla ovázanou v Doctorově načervenalé košili a tak se mi naskytl pohled na jeho břišní svaly při práci. Od téhle zbytečnosti mě ovšem ihned odvolal fakt, že ta ruka bolela jako čert. Nadějí byl John, který měl celou dobu telefon u ucha a volal záchranku. Posadili mě na schody před budovu a Doctor mě objal, odloživ svou hlavu do mých vlasů. Sherlock jen nervózně pochodoval kolem a John vyhlížel záchranku. Netrvalo dlouho a už se to ulicí řítilo zářivě žluté auto. Rychle nás do něj naložili a už jsme jeli do nemocnice. Problém je, že z cesty si moc nepamatuji, protože jsem omdlela.