Motýl a Lev

II.

 Černé jezero získalo svůj název od barvy své hladiny. Zdálo se, že do něho někdo vylil obrovské množství tuže, sluneční paprsky se odrážely na klidné hladině, všudypřítomné oblázkové pláže vybízely k házení žabek a ryby, které se občas mihly na hladině, lákaly chlapce k tomu, aby si prozkoušely své rybářské schopnosti.

I přes svou krásu bylo jezero málo navštěvovaným místem a nebýt kláštera na jeho západní straně, bylo by zcela opuštěné.

Jezero bylo krásným místem, klidným, mírumilovným, ale ta budova za ním byla pravým opakem. Mohutné kamenné zdi vysoké jako dva dospělí muži v kouřové barvě a za tím budova jenom zdánlivě se podobající obyčejnému klášteru. Všechno to působilo smutně, ponuře, ale přesto to místo bylo domovem pro desítky sirotků, opuštěných, prodaných anebo zkrátka nechtěných chlapců. Shenno patřil mezi sortu těchto chlapců, i když byl jednou ze zlatých výjimek – byl do kláštera poslán otcem, který si přál, aby syn kráčel v rodinných šlépějích.

Jezero bylo osvícené pouze slabými paprsky dorůstajícího měsíce, když k němu Shenno unavený, vyhladovělý a žíznivý došel. Smočil si v jeho teplých vodách zničené bosé nohy, opláchl si obličej, zpocené tělo a přemáhal nutkání, aby se napil. Celého dne nepozřel ani lok jakékoli tekutiny a bylo to na něm poznat.

„Mistr Tang mi nabídne vodu dřív, než projdu branou," uklidnil sebe samého, sebral poslední síly a vydal se po břehu jezera k mohutné bráně kláštera.

Vzpomínal ty poslední kroky na to, jak do toho kláštera přicházel poprvé. Jeho otec, Velký Wen ho stále držel za ruku, táhl ho za sebou hlubokým sněhem, hlasitě dýchal mrmlal, že až se znovu setkají, tak nebude jeho syn pouze Shenno, ale bude mít svůj vlastní titul, jako má on sám, jeho bratr, otec, děd i praděd.

Uběhlo od toho dne takřka deset let a od té doby Shenno svého otce nespatřil, nezískal ani titul a věděl, že bez něho by se k otci vrátit nesměl. On popravdě ani nechtěl, nepřál si znovu potkat muže, který ho odvedl na místo, které z počátku nenáviděl, dokud se se svým osudem nesmířil.

Zastavil se před branou, zvedl ruku, zhluboka se nadechl a chtěl pěstí zabouchat, aby dal najevo, že chce vstoupit dovnitř, ale zastavil se. Jeho ruka zůstala viset ve vzduchu, dech se mu zastavil.

Mohl vůbec zaklepat? Netušil. Udělal mnoho věcí, mnoho špatných věcí, které mu zajistily, že byl v klášteře bit jako pes a nenáviděn všemi mistry, až na mistra Tanga, a jeden jeho čin byl natolik zlý, že byl z kláštera vyhnán, i když byl jedním z nejlepších.

„Nemůžeš se nazývat válečník od Černého jezera a nemůžeš získat titul, pokud nectíš naše zákony," řekl mu mistr Tang. A to byla poslední slova, co od něho před dvěma lety slyšel. Žádné sbohem nebo přání dlouhé cesty, pouze poslední poučení a poslední přísný pohled mistra lukostřelectví.

Nejdříve to Shenno všechno bral jako dobrou zprávu. Však nikdy nechtěl vstoupit do kláštera, nikdy by nesložil přísahu, kdyby ho noc předtím jeden starý mistr surově nezbil na rozkaz jeho otce, nikdy by nezískal jediný korálek, kdyby nebylo Arrina, jeho jediného přítele, a jeho prošení.

První dny po vyloučení z kláštera pouze pil, slavil, utrácel darované peníze a užíval si svobody, ale pak přišla krutá rána osudu. Přišel o všechny peníze, neměl kam jít, nikde ho nechtěli. Chtěl se přidat k městské hlídce, ale musel prokázat, že je bojovníkem, ale to on nemohl, protože neměl poslední korálek.

Zkoušel štěstí v mnoha městech, přesvědčoval velitele, že nepotřebuje pitomou kuličku s dírkou, aby byl zdatným šermířem, ale nikdo nechtěl přijmout mladého chlapce, co byl vyloučen z kláštera.

Pokoušel se tedy vyučit řemeslu, ale byl marný. Klášter ho naučil s mistry bojovat o to, kdo je lepší, ale kovář, mlynář i jiní chtěli poslušnost a to jim on nikdy nedopřál.

Shenno se tak dva roky protloukal životem, více než tisíckrát porušil přísahu, kterou složil a nenáviděl se za to. Ač to všechno dělal nedobrovolně, boj i klášter se stal jeho domovem i životem a on porušoval všechny zákony.

Řekl si, že pokaždé, kdy poruší přísahu, udělá sto kliků. A možná proto mu i po dvou letech bez tréninku zůstala svalová hmota, protože přísahu porušil více než mu bylo milé.

Pořád držel pěst ve vzduchu, přehrával si své hříchy v hlavě, klel sám nad sebou a nedokázal se donutit k poslušnosti.

„Shenno," šeptl své vlastní jméno a doufal, že se přiměje zaklepat. Ale nic.

Zachránil o fakt, že ho z hradeb musela vidět noční hlídka, protože malé dřevěné okénko v bráně se otevřelo a na druhé straně stál s loučí přibližně čtyřicetiletý muž s hlubokou vráskou od úsměvu a kaštanovými vlasy po ramena.

„Kdo jsi a o co žádáš?"

Shenno poníženě sklopil hlavu, než řekl: „Shenno, odpadlík, žádám o audienci u velmistra."