Motýl a Lev

XXXIV.

 Velkou část noci a následujícího dne Shenno strávil tak, že sledoval pohraniční stráž. Vnímal, jak se pohybují, v kolika se pohybují, jak jsou vyzbrojení a jaká je jejich tělesná stavba. Nevěřil si, nevěřil králi, ale jeho slova na něj zapůsobila. Viděl v něm chlapce, kterej se bojí smrti a bude se jí chtít všemožně vyhnout. Ale bylo to opakem, on smrt vítal s otevřenou náručí a byl připraven k ní přivést i svého strážce. Jednou nad tím Shennovi cukli koutky, když na to pomyslel. Král, který byl schopen vést své muže do války, aby v ní zemřeli.

„Pro takového krále jsem chtěl sloužit," zašeptal si Shenno tiše, zatímco koutkem oka sledoval, jak onen mladičký muž vedle něho spí zabalen v klubíčku.

Věděl, že se nebál smrti. V klášteře ho připravovali na to, že nejspíše zemře v boji, zatímco bude chránit slabší a potřebné. Nečekal však, že zemře, zatímco se bude pokoušet překročit druhé hranice, v doprovodu krále, který byl pro jeho vlastní a nepřátelský lid mrtvý.

Tiše si povzdechl. Smrákalo se, měl hlad, byl unavený a nervózní. Poprvé se chystal do něčeho většího. Nebyla to hospodská bitka, nepral se o věci, které se mu před chvílí někdo pokusil odcizit, nerval se, protože měl rozpor, jednalo se o vyšší cíl. Chtěl překročit hranice, aby někomu pomohl a aby pomohl i sobě – chtěl vědět, proč šel Divoch do Esterodu.

Jakmile slunce zapadlo, byl si už jistý pohybem stráží a měl vymyšlený plán, jak by bylo možné dostat se na druhou stranu řeky. A nejlépe naživu.

Tiše si povzdechl, otočil se ke králi, zatřásl jeho ramenem a jakmile se probudil, pustil se do vysvětlování plánu.

„Půjdeme v noci. Chodí po dvou v pravidelných intervalech na trase asi dvousta kroků. Proti nim vždy jde další dvojice. Musíme jít ve chvíli, kdy se jedna z dvojic zrovna otočí v ústí moře a řeky. Získáme tim možná tak dvě minuty na to, abychom buď řeku přeplavali anebo se přes ní jinak dostali. Neumíte plavat, že?" otázal se. Král posmutněle přikývl.

„Bude to má práce dostat vás na druhou stranu. Nesmíte panikařit. Vaším úkolem bude držet se mě a pokoušet se být co nejmenší zátěž. Kopejte nohama pod hladinou, abyste nedělal hluk, nekřičte, nesnažte se mě utopit. Stráž nemá luky, nesmí ohrozit lidi na druhé straně. Teoreticky nám stačí překonat pouze půlku řeky, poté jsme svobodní a nesmí nám ublížit. Chápete?" zeptal se tichým hlasem.

Vyděšený takřka dospělý muž přikývl.

„Fajn... Chvíli počkáme. Nemusíte se na ten začátek dívat... Nebude se vám to líbit," řekl, vytáhl dva nože, které vzal mrtvému Divochovi a ukázal je králi, aby pochopil, co musí udělat.

„Budu se dívat," namítl Safírový hlas překvapivě pevným hlasem, který u něho Shenno neznal.

Napočítal do tisíce, přitom nespouštěl zrak ze stráží, opakoval si, co má udělat, modlil se, aby se nic nepokazilo, nervózně si okusoval rty a jakmile dopočítal a nastala správná chvíle, dloubl dlouhým prstem do krále, aby vstal. Bylo na čase.

Zvedl se ze země, král ho následoval. Snažili se krčit co nejvíce u země, neslyšně se plížili přes malý kopec ke břehu řeky, který je dělil od svobodné země, která byla už co by kamenem dohodil k jejich cíli.

Shennovi přišlo, že mu mozek tlačí neskutečně moc na lebku, srdce mu tlouklo jako zběsilé, meč v jeho levé ruce neskutečně pálil, zatímco vrhací nůž v pravé se třásl. Zvedl ruku, napřáhl se, hodil ho, ale jeho ruka byla roztřesená.

Trefil svůj cíl, ale špatně, uslyšel výkřik, díky kterému se mu na sekundu zastavilo srdce. Ostrá čepel se zabodla do svalnaté paže strážce, který se okamžitě svalil bolestí k zemi. Jeho společník zpozorněl, tasil meč, otočil se po směru Shenna.

„Kruci," zaklel tiše Shenno, zatímco král za ním lapal po dechu.

Bolestné sténání a výkřiky raněného se neslo tichým nočním vzduchem. Netrvalo dlouho, aby se k dvěma připojila jedna a následně i druhá čtveřice, která měla bránit překročení hranic do Esterodu.

„Zemřeli jsme," povzdechl si Shenno, narovnal se v zádech, pustil na zem meč, který si v mezičase přehodil do pravé ruky a zvedl obě dvě paže co nejvýše nad tělo, aby poukázal na své – už – prázdné ruce.

Král ho následoval, mlčel, ani nedutal. Snad si jenom přehrával svůj život před očima, protože v následujících sekundách měl zemřít.

„Omlouvám se," hlesl zoufale Shenno, než si pro ně přišli. V té chvíli už klečel na zemi s rukama stále nad hlavou.

----

Omlouvám se, ale poslední dobou nebyl absolutně na nic čas a trochu jsem se ztratila v příběhu a musela ho trochu pozměnit. Tudíž kratší kapitola. Příští by měla být už dříve a zajímavější.