Motýl a Lev

XXXVIII.

 Snažil se se všemi mluvit co nejméně, protože čím více by se jim mohl stranit, tím méně by piva musel vypít, jídla sníst a nebyl by pro něho takový problém posléze v noci utéct. Byl z toho neskutečně nervózní, třásl se a neskutečně se potil. Snažil se to všechno skrýt za smích, ale byl takový... moc přehrávaný.

Mluvil zrovna ze Samem, zjizveným Divochem a dvěma Divoškama. Nejdříve si Sam Shenna dobíral, ale Divošky ho chtěli nechat ve své společnosti, tudíž zjizveného umlčeli a raději poslouchali Shenna, který se snažil střídmě vyprávět, co všechno se tak nějak stalo, co zažil a tak dále.

„A co ten Shernedi?" zeptala se jedna z nich z ničeho nic. Oproti druhé Divošce byla obdařenější v oblasti prsou, ale zase nižší a Shennovi sahala sotva po prsa. Sam s zašklebil, jakmile tu otázku pronesla.

„Shernedi byl zkrácením dlouhých dní," zalhal Shenno s přísným pohledem na Sama, který se přiblble šklebil. To on mohl za to, že se na Shenna všichni divně dívali a posmívali se mu za zády.

„A to si myslí i on, jo?" zeptal se hned na to Sam, který za ten krátký rozhovor vyprázdnil už čtyři tupláky hutného piva, které si Divoši s oblibou vařili, pokud k tomu měli dostatek surovin – což díky Lilji měli.

„Je mi fuk, co si myslí on... Zejtra už tady stejnak nebude," zavrčel Shenno podrážděně. Hned na to si dal ruku do kapsy, nahmatal klíč, který mu matka dala a zamračil se. Všichni tady Shenna obviňovali, že zanevřel na bohy a stal se hříšníkem – aniž by věděli další podrobnosti –, ale přitom to byli oni, co vraždili a hodlali vraždit i nadále.

„To je slovo chlapa!" vrazil Sam Shennovi do zad, čímž mu vylil jeho vlastní pivo. To bylo vlastně dobře, alespoň měl Shenno záminku jít si pro nové a vymanit se ze společnosti lidí, kteří ho nezajímali.

Celý večer až do hluboké noci kradmo sledoval všechny přítomné. Vnímal, jak jim otupují smysli, jak se jejich hlasitý smích pomalu mění do nesmyslného mumlání, a jak někteří už upadají do hlubokého spánku. Vyhledal mezi těmi, kteří se zdáli střízliví, svou matku. Seděla vedle Velkého Wena u stolu, v obou rukou držela poloprázdnou sklenici a přitom na oko poslouchala svého manžela a dalšího Divocha, kteří už mleli z posledního.

Shenno tak nějak pochopil, že je čas, aby vyrazil. Potřeboval být chvíli se Safírovým lvem sám, než se k nim připojí jeho matka, aby ho... poznala.

Ještě zkontroloval, zda ho někdo nepozoruje a poté vyrazil ze sálu. Trvalo mu, než se v šeru zorientoval a našel cestu k východní věži, která byla dál, než se zdála... Nebo to bylo tím, že z počátku šel zcela opačným směrem a dorazil pouze ke skladu obilovin.

Ale místo našel. Bylo zatuchlé a kromě jedné zhasínající louče na zdi to bylo zcela opuštěné. Dohromady měla věž sedm pater a jakýkoli důkaz lidské existence našel až v tom nejvyšší. To, že se někdo nachází uvnitř, mu napovědělo několik kapek krve cestou. Znejistilo ho to, bral schodiště po dvou, třásl se mnohem více a málem ani nedokázal odemknout dveře, jak se třásl. Divil se, proč nikdo nehlídá, ale pak mu došlo, že nikdo není natolik oddaný svému pánovi, aby si odepřel pití a jídlo – to ale Shennovi hrálo do karet.

Odemkl těžké dveře, co nejtišeji je otevřel a nakoukl do okrouhlé věžní místnosti. Pátral podél stěn, hledal lidské tělo, ale jediné, co našel, bylo třesoucí se klubíčko pod malým oknem.

„Výsosti?" šeptl velice tiše.

Klubko sebou cuklu, zvedlo k Shennovi zrak a ty modré oči potvrdily jejich majitele – byl to on. Úlevně si vydechl, zavřel za sebou co nejopatrněji dveře a přešel celou místnost, kde si před Safírového lva klekl na kolena.