Motýl a Lev

XLVII.

 Arrin odešel následujícího rána, co se velmistr Tang vysmál Shennovi za to všechno, co prožil. Chápal ten smích, byla to msta za to všechno, co Shenno v klášteře provedl. „Před dvaceti lety jsem sem přinesl bělovlasé mimino... A ty mi ho teď chceš sebrat?" zeptal se nakonec a probodával pohledem Arrina, který se opíral o dveře.

„To bělovlasé mimino chtěli zpět už před dvěma lety," upozornil ho Shenno, po jehož zádech stékal nervózní pot.

„Za jeho přebývání zde může tvoje neschopnost, Shenno. Upřímně netuším, co máte za lubem a čím si jste jistý, že zrovna tady Shenno splní svůj úděl, ale...," odmlčel se, dlouze si povzdechl a poškrábal se na šedí prožraných vlasech. „Pykal si mnohonásobně pro své činy a už podruhé ses doplazil... Navíc, Arrin chce odejít," opět se podíval na Arrina, jehož tvář byla kamenná. „Zůstaň zde. Avšak... Tvá pravačka nevypadá zdravě, Shenno. Natáhneš tětivu luku?" otázal se ho, přičemž poukázal na Shennovu pravou paži, která v místě po staré ráně měla zčernalý flek. Rána se zahojila, ale hybnost v pravé ruce už nikdy neobnovil. Měl potíže s rychlými pohyby a natáhnout luk pro něho skutečně bylo takřka nemožné.

„I přes to zranění si troufám říct, že jsem lepší lučišník než můj otec," odpověděl.

•••

Arrin odešel. Zanechal po sobě pouze kupu zklamaných rekrutů a tygří zub, který měly mistři pověšený mezi svými korálky. Shenno žádné neměl, přišel o ně, proto dostal nové, které si pověsil na krk a už znovu nikdy nesundal. Byl mu však jeden odepřen. Modrý korálek mu velmistr Tang nevěnoval, aby Shenno nezapomněl na to, že nikdy v klášteře ve skutečnosti nevystudoval. I přes všechnu fyzickou bolest tohle pro něho měla být jeho hanba.

Snad se v Shennovi probudili jeho geny po otci nebo zkrátka nebyl schopen vycházet s mladšími, ale ukázal se jako přísný mistr, který pro ránu nešel daleko. Dokázal si však brzy vybudovat respekt u mladších i starších a nikdo si ani do jeho očí netroufl utrousit poznámku o jeho původu nebo chybějícímu korálku.

Celé ty měsíce až do léta byl značně nervózní. Věděl, že o slunovratu má přijet král a několik dní pobýt v klášteře, aby sledoval rekruty. Jaká bude jeho reakce, až tam uvidí Shenna? Arrin tvrdil, že král nebyl naštvaný, ale smutný, když spolu naposledy hovořili. Shenna to alespoň trochu uklidňovalo, ale stále si nebyl jistý tím, zda to, že dorazí král, je správné, anebo zlé. Jenže věděl, že správné rozhodnutí se týká krále – tudíž ho u sebe potřeboval chtě nechtě. Hlavně kvůli Arrinovi.

„Co tu vůbec král celé ty dny dělá?" zeptal se Shenno den před královým příjezdem velmistra Tanga u večeře. Měli zrovna hutnou polévku se zeleninou, která Shennovi zrovna nechutnala.

„Obvykle jenom vyhlíží z horních hradeb. Občas se jde podívat na lekce starších i mladších. Občas rozmlouvá s mistry, ale většinou mlčí a přihlíží. Občas staršího chlapce pozve do královské stráže, ale nic víc...," zakroutil hlavou, okřikl rvoucí se kluky v rohu a vrátil se ke svému jídlu.

„Dobře," povzdechl si Shenno a raději se odebral ke spánku.

Popravdě toho moc nenaspal. Převaloval se ve své posteli, přemítal nad minulostí, občas zasténal, když se až moc tělem natiskl na jednu z bolavých jizev, které měl na zádech. Zvykl si spát většinu času na boku nebo na břiše, ale z toho všeho převalování se několikrát dostal na záda a připomněl si, co všechno vytrpěl, aby tak splatil u bohů své hříchy. Alespoň nějak.

„Možná se ale Arrin pletl a skutečně je na mě naštvaný... A i kdyby. Jsou to už více jak dva roky," zašeptal si pro sebe, než se převrátil na bok ke zdi a pokusil se usnout. Do rozednění zbývalo pár hodin a on se potřeboval alespoň trochu vyspat.