Motýl a Lev

XI.

 První, co uviděl, když otevřel oči, byl pár cizích očí v safírové barvě, které se nad ním skláněly.

Leknutím sebou cukl, ani nepostřehl, že mu někdo držel u úst čutoru s vodou a tím pohybem ji osobě vyrazil z ruky a vylil její obsah na sebe.

Vyskočil do sedu, ale předtím se stačil i otočit proti tomu, kdo mu dával vodu.

„Chtěl jste mě utopit ve spánku... výsosti?" zasyčel nedůtklivě, když si z tváře otíral vodu.

„Napadlo mne, že byste mohl mít žízeň, Shenno," vysvětlil král se skloněnou hlavou k zemi. I toho večera měl přes sebe přehozený svůj plášť, ač nepršelo. Snad proto, aby ho někdo neviděl, jak se snaží napojit vězně.

„Tim pádem jste první, koho to napadlo," odsekl na to Shenno a natáhl se po spadlé čutoře, aby zjistil, že tam ještě trochu zůstalo. A ten zbytek v jeho hrdle zmizel dřív, než král stihl vůbec něco postřehnout.

„Přinesl jsem Vám i jídlo, Shenno. Na cestě jste vypadal unaveně," dodal král a hned ze svého pláště vytáhl zabalený uzlíček, ve kterém Shenno našel kus sýra a okoralý zbytek chleba. Skromnost jídla ignoroval, raději se opřel o svůj kůl a pustil se do jídla, jako kdyby půl roku nejedl.

„Nespal jsem, nejedl, nepil, celý den jsem chodil... Nebylo překvapující, že jsem byl unavený," mumlal nasupeně mezi sousty. Nějak v hloubi duše doufal, že za jeho drzost ho nechá král popravit, ale ten jeho drzost nevnímal. Pouze ho sledoval při jídle, klečel v mokré trávě a vyčkával na zázrak.

„Kde jste se vyučil?" začal se král ptát jako předchozího večera.

„U Černého jezera. Je to nedaleko odtud," odpověděl mu, ale ani se na něho nepodíval.

„Ano, vím, kde to je. Jeden Váš korálek není vybledlý jako ty ostatní, získal jste ho nedávno?" ptal se dál.

Shenno jenom přikývl.

„Myslel jsem, že klášter umožňuje chlapci získat korálek chlapci pouze do jeho osmnáctého roku," pronesl tiše král nevyřčenou otázku.

„Můj osmnáctý rok života započal koncem zimy, ještě jsem korálek získat mohl," odpověděl na ni Shenno nedůtklivě.

Králova údivu si Shenno všiml a nemusel se na něho ani přímo dívat. Uvědomoval si, že díky své výšce, jizvám a celkovému zevnějšku, který zdědil po otci vypadal starší.

„Není možno, abyste byl pouze o pár měsíců starší nežli já," namítl král a zvědavě naklonil hlavu do strany.

Shenno se jenom na pár sekund donutil podívat se na něj, přes tu kapuci toho moc neviděl, jenom si všímal toho páru očí, který ho hypnotizoval a dvou dlaní, které pevně svíraly plášť a i přesto se třásly.

„Poslyšte, výsosti," obořil se na mladíka Shenno, „proč tu jste?" zeptal se tentokrát on, naiž by odpověděl, že je skutečně stejně starý jako on.

Tyeran, Safírový lev, nejspíše nechápal otázku, protože neodpovídal.

„Nesnášíte Divochy, bojíte se nás, vzal jste nám zem, kterou nám vaši předci dali... Vyhnal jste mé lidi z jejich domovů a mě chcete vyhodit také. Ale přesto jste tu už druhý večer a vyptáváte se. Mám podobnou historii jako většina vašich mužů. Moji rodiče jsou důvod, proč jsem byl v klášteře. Nezáleží na tom, zda zemřeli, prodali mě, vykopli mě nebo jenom chtěli, abych byl vojákem, ale skončil jsem tam, snášel jsem rány a ponižování, získal jsem šest korálků a odešel. To je vše. Jestli si přejete vědět, co budu dělat až mě vyhodíte za Úhoří řeku, nemusíte se bát, nepřekročím tu řeku, ani kdybych neměl na výběr," rozmluvil se Shenno a všechna svá slova myslel vážně.

Pak zvedl hlavu, podíval se k potemnělému nebi, nasál okolní vlhkost a zkušenost mu napověděla, že se zase bude jednat o velice nepříjemnou noc.

„A teď Vám přátelsky radím, abyste odešel, bude pršet," dodal stále s pohledem k nebi, ze kterého spadla i první kapka rovnou na jeho vybledlou jizvu na pravé tváři.

Ukázalo se, že měl Shenno pravdu. Toho večera však nepršelo tolik jako toho předchozího, ale pobyt pod širým nebem mu příjemný nebyl. Naštěstí tam Shenno nezůstal dlouho, ani ne pět minut po králově odchodu přikráčeli dva příslušnící královské stráže a vytáhli Shenna na nohy. Odprostili ho od dřevěného kůlu, ač pouta na rukou mu stále zůstávala.

„Kam mě táhnete?" zeptal se jich, ale neodpověděli mu, pouze poslušně šli tam, kam jim král nařídil.

První, co Shenna napadlo, bylo to, že nakonec o tu hlavu přijde hned, protože byl drzý. Na tom ho nejvíce trápilo to, co bude s chudákem Kopalem. Kráčel se strážnými táborem, hledal špalek, na který mu položí hlavu, aby mohli seknout, ale žádný nenašel. Viděl jenom pár stanů s muži uvnitř, povozy, koně, kteří trpěli déšť, pohasínající ohně a nic víc.

Zastavili se s ním před vchodem do jednoho stanu, strážný po Shennově levici mu odemkl pouta na jeho rukou, chytil ho pevně za paži, podobně tak udělal i muž napravo, a vešli s ním dovnitř.

Teplo z nedalekého ohně bylo pro Shenna jako pohlazením na duši, ale přesto mu naskákala husí kůže a musel se otřást. I když v sobě měl kousek okoralého chleba a sýr, jeho žaludek stejně zakručel, jakmile ucítil pečené maso, které leželo jenom pár metr předním na dřevěném stole proti králi, který měl svůj talíř naplněný právě odřezky z pečeného masa a zeleninou.

„Posaďte se prosím, Shenno, a nabídněte si," pobídl ho král a rukou naznačil dvěma strážným, aby odešli.

Na mysl se Shennovi vrátila jedna vzpomínka. Stalo se to před dvěma lety, jeden den poté, co zabil dva chlapce, kteří byli odkoupeni od otrokáře z Roslinolu. Myslel si, že se na jeho čin nepřijde, ale velmistr Roth si ho přivolal podobně k večeři. Nabídl mu jídlo, pití a poté ho nechal zbít mistrem Tangem do němoty. Ráno se probudil za hradbami s jednou mincí na prsou a svým mečem, který byl schválně ztupen, aby s ním Shenno nemohl dobře bojovat.

Čekal od krále, že udělá podobnou věc? Upřímně ano.

Přesto si proti němu sedl, prohlédl si ho a přesvědčil se, že král je hezký pouze ve tmě nebo při světle ohňů, protože za dne byl skutečně jiný a spíše vzhledu obyčejného sedláka a ne krále Rhiosu.