Motýl a Lev

XX.

 Shenno viděl pouze jedny hranice rozdělující světy. A to byla hranice mezi Roslinolen a Rhiosem. Byl to příkop, více než osm kroků hluboký, šest široký příkop plný ostrého kamení, mršin zvířat, která do něho spadla a občasně i kopí, na které se měl nabodnout někdo, kdo by do příkopu spadl, když se snažil propast přeskočit. Ten příkop dával všem lidem jasně najevo, že dále jít nesmí, že mají žít na své straně světa a o druhý svět se nezajímat.

Obyvatel Rhiosu nesměl přemýšlet nad ubohými otroky, kteří žili hůř jak zvířata a otroci nesměli myslet na útěk a na to, jaké je to mít jakákoli práva.

Hranice Rhiosu s Lilji byla jiná. Byl to pás stromů. Na jednu stranu to bylo krásné, vysoké zelené stromy vrhající stín, chládek pod jejich větvemi, ale na druhé straně čekalo nepřátelské území, kde si mohli usmyslet zabít vás jenom z důvodu, že jste ze druhé strany pásu.

Shenno si byl vědom, že na druhé straně je může potkat smrt.

„Není se čeho bát. Nezdůrazňovat svůj původ, neremcat o politice, držet se mimo stezky...," uklidňoval Shenno spíše sebe než krále. Ohlédl se přes rameno. Safírový lev stále seděl na Kopalovi, záda rovná jako pravítko, nezdál se nervózní a ani vyděšený, dokud mu Shenno nepohleděl do očí, pak si toho strachu všiml.

„Lilji ve velkém obchoduje s Roslinolem. Sice nepodporují jejich otroctví, ale zase jim to ani neberou," zamumlal si Shenno ještě pod vousy, které mu rašily na bradě. Drbal Kopala na nose, ještě se neměl do toho, aby překročil hranice.

„Tím myslíte co?" zeptal se Shenno.

„Vy jste obchodník, co hledá působiště pro své nové obchody s drahými kovy, já jsem prostý otrok, co má zajistit, aby pán nestrádal?" odpověděl Shenno otázkou, jako by bylo zcela jasné, co myslel.

„Na otroka jste moc dobře živený," namítl Safírový lev, „a oblečený."

Shenno se zamračil, dlouhé měsíce na vlastní pěst očividně nestačily k tomu, aby byl dostatečně hubený. Svého oblečení se moc vzdávat nechtěl, ale chtěl přežít.

Nejdříve ze sebe stáhl boty. Hodil je do jedné tašky na Kopalově hřbetě, posléze ze sebe stáhl košili, která byla nasáklá potem a hodil ji k botám.

„Dovolí milostivý pán otroku nohavice?" otázal se Shenno o něco klidnějším a podřazenějším hlasem.

„Ovšem," odmlčel se král, tedy momentálně pán.

Vstoupili do pásu. Kopal se z počátku vzpouzel, neměl rád hluboké lesy, jako byl zrovna ten. Král musel dokonce seskočit, šel poblíž Kopala, kterého Shenno vší silou táhl vpřed a zároveň ho svými slovy uklidňoval, že se nic neděje a čím rychleji půjde, tím dříve bude venku.

Jednou se i pokusil zvednout na zadní, Shenno ho však stáhl dolů, pohladil po nose, řekl mu pár konejšivých slov a táhl ho dál.

„Ten kůň vás neposlouchá," poznamenal král, když sledoval jejich zápas, „nikdy. Ani předchozí dny."

„Není můj," řekl na to Shenno se zamračením.

„Ukradl jste ho?"

„Ne, dal mi ho jeden přítel. O svého koně jsem přišel," zalhal trochu Shenno. Byl mu odebrán, dostal ho jiný učeň, takže o něho sice nepřišel, ale už nebyl jeho.

„Váš přítel Arrin?" zeptal se král tiše.

Shenno se odmlčel, dlouze, až poté zamumlal: „Možná."

„Popravdě se nezdáte jako někdo, kdo by měl mnoho přátel."

„Vy také ne," odsekl Shenno. Periferně viděl, jak král ucouvnul, ale nechal to být. Neomluvil se, nevzal svá slova zpět. Byl si jistý, že mu král nic neprovede, sám by zemřel. A v případě, že ho dovede tam, kam potřeboval? Tím svá slova snad vykompenzuje.

„Jste zlý, Shenno, bratře Arinnův," řekl konečně král něco, co si dlouhé dny už myslel.

„Možná ano, ale sejde na tom?" odpověděl mu otázkou.

„Řekl bych, že ano. Jakmile dojdeme do Tamallyonu, mohu vás nechat odměnit nebo popravit."

„Udělejte, co uznáte za vhodné," pokrčil Shenno rameny. „Pokud se však rozhodnete pro mou popravu, udělejte něco pro Kopala, ne pro mě. Vraťte ho k Černému jezeru, ať prožije zbytek života se svým pánem, kterému nebude tolik odmlouvat," zatahal přitom znova za otěže. Zbývalo pár posledních metrů.

„A nezapomeňte ještě na jednu věc," šeptl Shenno, zastavil se na okraji stromů a otočil se ke králi. Slunce ho hřálo v té chvíli na zádech, ochlazovalo se.

„Na co?" otázal se Safírový lev.

„Jsem zlý, mám prořízlou pusu, sám jste to řekl. Mohu říct před svou popravou věci, které vaší výsost zničí." Přitom si jedním prstem poklepal na své rty a usmál se. Ne však pobavením, ale úsměvem, který říkal, že má krále v hrsti.

Měl v očích strach, to se mu nedalo upřít, ale snažil se tvářit sebejistě. „Já jsem král, vy jste bojovník z kláštera. Vaše jméno neznamená nic, moje všechno. Má slova jsou posvátná, vaše vítr. Vy si přejete, aby se to nikdy nestalo a já...," odmlčel se, „vím pouze to, že se nejednalo o nepromyšlený tah."