Motýl a Lev

XXVII.

 V horách neexistovala možnost, jak se naučit plavat. A to ti chlapci z kláštera věděli. Shodili Divocha do studně, zavřeli ji a nechali ho, aby se buď naučil rychle šlapat vodu nebo utonul. Přežil jenom silou vlastní vůle a překonáním sebe samého. Držel se těch nejmenších spárů, z plna hrdla volal o pomoc a odmítal si přiznat, že se utopí.

Když ho následující léto Arrin učil plavat, byl si nejistý. Nabyl paranoidní myšlenky, že ho voda automaticky stahuje, něco ho drželo za nohy, stahovalo ke dnu a jakmile se jeho hlava naskytla pod vodou, slyšel smích těch chlapců.

Překonal svůj strach z vody jenom díky Arrinovi, který s ním měl trpělivost a naučil ho tomu. „Budeš válečník, ale když nebudeš moct plavat, jednou kvůli tomu zemřeš. Je to jako kdybys neuměl běhat," říkával mu.

Shenno mu nevěřil, dokud najednou nedopadl do ledové řeky a nebyl strháván proudem do neznáma.

Tělo ho neskutečně bolelo a největší bolest pociťoval na žebrech, uhodil se o kámen, když ho proud vody začal stahovat dolů. Nemohl popadnout dech, i když byla jeho hlava nad vodou. Pátral v té vodě po dalším člověku, volal na něho, ale nemohl ho najít. Narážel tělem do jednoho kamene za druhým, sotva se už držel nad hladinou. Pokud chtěl přežít, musel nabrat všechny zbývající síly a chytit se dalšího kamene. Udělal to, zaryl své prsty do kluzkého kamene, přitáhl se blíž a zavolal naposledy jeho jméno.

Žádná odezva. Potřeboval se rozhlédnout kolem, aby ho našel. Vyšplhal na kámen, kterého se držel, ignoroval bolest žeber a celého těla, pohledem těkal po řece a hledal cokoli, co by naznačovalo lidskému tělu.

Klel a nadával sobě samému, že ho pustil, i když nebylo možné ho udržet. Voda byla silná, jeho stisk v ní slabý, král mu vyklouzl a musel se potácet v řece sám.

Nic neviděl, pouze nekonečnou řeku, les rozprostírající se kolem všude a vodopád, ze kterého skočil. Prohlížel si terén, bylo mu jasné, že pokud dva vojáci Lilji neusoudí, že jsou mrtví, objet skálu a sráz jim bude trvat den a půl. Měl tedy náskok, aby mohl utéct sám nebo s králem, pokud je stále naživu.

Ještě jednou zavolal jeho jméno, ale žádná odezva. Zaklel, tvář si schoval do dvou rozechvělých dlaní, zhluboka dýchal, potřeboval si ujasnit, co bude dělat dál. Ale netušil. Zvedl zrak, ruce nechal spadnout podél těla, ještě jednou se podíval na řeku. A bylo dobře, že tak udělal.

Ležel kousek na břehu. Tvář měl ve vodě, za to, že ho proud nenesl dál, mohli dva kameny, které ho chránili před proudem.

„Výsosti," zašeptal rozechvěle, skočil zpátky do proudu řeky a plaval jeho směrem. Pokud totiž ležel tváří ve vodě, znamenalo to, že je minimálně v bezvědomí.

Vytáhl jeho bezvládné tělo na břeh, položil ho do trávy, urychleně ho přetočil na záda a ucho si položil na jeho hrudník. Neslyšel tlouct srdce. Mohl být v tomhle stavu už dlouho, ale přesto věděl, že za snahu nic nedá. Odmítal si přiznat fakt, že by byl mrtvý.

Zaklonil mu hlavu, stáhl mokrou košili a snažil se ho oživit masáží srdce, kterou ho naučil Arrin se slovy: „Jednou se ti to hodit bude."

I když tomu původně nevěřil, byl vděčný za to, že ho to naučil, jinak by netušil, co dělat.

Opakovaně kladl tlak na králův hrudník, snažil se do něho vdechnout život dlouhé minuty. Začalo mu připadat, že na sobě už on sám nemá tolik vody z řeky jako vlastního potu z namáhavé práce, kterou vykonával.

„Dýchej, dýchej," opakoval si zoufale pro sebe, ale přitom prosil Safírového lva, aby ožil.

V obličeji byl bledý, rty namodralé, ale zdálo se, jako kdyby spal. Přitom byl však mrtvý.

„Dýchej!" zakřičel z plných plic, ještě dvakrát se mu pokusil vdechnout život, znova začal masírovat jeho srdce, začínal cítit, že ho opouští síly.

Bohové k němu museli být milosrdní, ale přesto přísní. Neměl už žádnou sílu, plánoval, že to za pár sekund vzdá, ale než tak udělal, dosud mrtvý mladík se zalkl.

Plival vodu, dávil se, byl v šoku.

Shenno dopadl na zem kousek od něho. Topil se v potu, ruce se mu třásly, hlasitě dýchal a se strachem v očích sledoval, jak se jeho výsost svíjela na zemi a kašlala krev.

„Bohové," šeptl nechápajíc.

Minutu tam seděl vyčerpaný na zemi se zděšeným výrazem. Jeho výsost k němu byla otočená zády, nepravidelně dýchala, třásla se.

„Výsosti...?" oslovil ho nakonec tiše.

„Shodil jste mě," zasýpal.

„Abyste přežil," upozornil ho. Nezmínil však ten fakt, že byl chvíli mrtvý.

„Už to nikdy nedělejte," poručil mu přísným, ale rozechvělým hlasem.

„Asi nebudu mít na výběr. Myslím si totiž, že nechápete, co se stalo," vysvětlil mu Shenno klidně.

„Tak mi tedy řekněte, co se stalo," otočil se k němu. V očích se mu odrážel vztek proti Shennovi. Za těch pár dní se rapidně změnil. Poprvé mu přišel jako malé kotě, co si hrálo na krále, ale stačilo pár dní, aby se ukázalo, že možná není lev, ale ani kotě. Spíše... toulavá kočka, co umí prskat.

„Tady ne. Někde hlouběji v lese," odpověděl Shenno, vstal a natáhl ke králi ruku, aby mu pomohl.

Přijal ji, vstal, udělal jeden nejistý krok.

„Podepřu vás," nabídl se Shenno. Přehodil jednu jeho paži přes svůj krk, ale vzhledem k rozdílné výšce, musel se přikrčit, aby se alespoň jednomu z nich šlo pohodlně.