Motýl a Lev

XXXII.

 Byl rád, že v noci spal, ač to nebyl spánek lehký a zrovna příjemný. Zdálo se mu o jeho otci, který ho odsuzoval za to, kým se stal. Ukazoval na něho tlustým prstem, propaloval ho černýma očima, ohrnoval nad ním nos a skopl ho na zem pokaždé, co se Shenno pokusil vstát z ledového sněhu, ve kterém ho jeho otec nutil ležet.

Probudil se do zataženého dne. Pot mu stékal po celém těle, jedna slaná kapka mu zrovna odtékala z čela ke spánku. Srdce mu divoce bylo v hrudi, když se pokusil vstát, ale levou ruku měl zaklíněnou pod hlavou krále. Co nejopatrněji ji vykroutil, promnul si ztuhlou paži a vstal, aby se mohl projít kolem tábora a pročistit si hlavu.

Stále v mysli viděl svého otce a slyšel všechna ta slova.

„Staneš se válečníkem, abys dal život válečníkovi. Je to tvá povinnost – udržet náš rod a hlavně rasu. Jenže Shenno si už jako malý nebyl jistý, jestli dá někdy život válečníkovi, když bude muset vyrůstat někde, kde nežil jediný Divoch. Zatímco byli jeho předci vychováváni v Ledovém klášteře, který stál na východní straně nejvyšší hory Divokých hor, on musel být někde, kde nebyl jediný Divoch. Ledový klášter byl vypálen, jeho žáci a mistři uhořeli za jeho zdmi, zatímco útočníci se usmívali v závěji sněhu a naslouchali bolestným výkřikům malých chlapců a zkušených válečníků. Klášter byl brzy zapomenut, nikdo nikdy nepřipustil, že by kdokoli udělal něco takového Divochům, až si každý ve své mysli říkal, že ano.

Při své procházce se zastavil, zapřel se rukou o hrubou kůru stromu, tiše si povzdechl, podíval se na svá zubožená zápěstí, kde se tvořil jeden obrovský ošklivý strup od jeho věznění, ale nad tím moc nepřemýšlel. Spíše přemýšlel nad svým otcem. Nad svým mrtvým otcem.

Byl malý, když mu ta zpráva byla sdělena. Jeho otec dle všeho zemřel ve střetu s Lilji jako jeden z mála. Nebylo se čemu divit, byl Divoch, poslali ho do předních linií, zemřel, jeho tělo bylo kdo ví kde a to byl konec Velikého Wena. Ale co matka? Ptal se Shenno neustále sebe samého, zatímco si prokousával rty do krve. Více než osm let ji neviděl, nic o ní neslyšel a bál se, že je také mrtvá.

„Bez rodiny... Zapovězen svými nepokrevními bratry. Světem odmítnutý, lidmi nenáviděný. Král si ze mne udělal vlastní loutku a já mu jeho odlišnosti trpím," zašeptal si pro sebe, jednou rukou si promnul tvář, vydechl ze svých plic horký vzduch a rozešel se zpátky k táboru, aby mohl probudit krále a vydat se na cestu z Lilji.

Byl napjatý k prasknutí. Pokud by vše šlo podle plánu, mohli by být do dvou dní na hranicích a zjistit tak, proč Divoch Arnamo mířil právě tam za tím, který je měl dle všeho zachránit.

Safírový lev už vzhůru byl. Seděl s nepřítomným výrazem ve tváři, přes ramena měl Divochův plášť, lehce se třásl a očima přejížděl po jílci meče, který ležel kousek od něho.

„Tenhle meč jsem už viděl," zašeptala jeho výsost, jakmile Shenno přišel blíže. „Trčel z břicha mého otce, zatímco jeho vrah se snažil uniknout. Jsou úplně stejné. Nezdobené, pouze tři vrcholky zasněžených hor na jedné straně. To je symbol vašeho lidu, že? Tmavý kov, prostý vzhled, vyznačovali se tím vaši kováři. A také tím, že nikdy nebyli moc dobří, že?" hlesl král zesláble.

Shenno ho poslouchal, rty měl pevně semknuté, odmítal promluvit, ale musel připustit, že má pravdu. Byl to meč, který koval jejich lid. A bylo možné, že jím byl bývalý král, Tyeranův otec, zabit. Znamenalo by to, že to skutečně udělal nějaký Divoch a ne vytrénovaný otrok z Roslinolu, protože získat takový meč bylo takřka nemožné. Moc jich neexistovalo, nanejvýš stovka, která byla ztracena někde v horách. Shenno nechápal, jaktože si toho včera nevšiml. Ale jemu to koneckonců bylo mu to fuk.

„Možná připustím, že nějaký Divoch zabil Vašeho otce, ale co se tím změní?" otázal se Shenno. Jeho verzi s vycvičeným otrokem se stále pokoušel uvěřit.

„Nic. Divochové jsou vypovězeni na jih, prakticky zcela mimo naše území a nelze s tím nic udělat, pokud se neevrátím domů. Nesmím se však vrátit, pokud neuzavřu smlouvu s Tamallinem a nezničím Lilji. Mohu Vám však říct jméno toho vraha," otočil se k Shennovi, podíval se mu krátce do očí a následně zase upřel zrak na meč.

Už jednou bylo Shennovi navrhnuto, že to jméno mu bude sděleno, ale on to nechtěl. Existovala možnost, že by onoho Divocha znal a ztratil by tak veškeré naděje.

„Raději se vydáme na cestu," zamrmlal Shenno nevraživě.

A tak šli. Dlouho nezastavovali, ještě déle nepromluvili. Nebylo třeba. Shenno si mluvit nepřál, král se zdál zahloubaný v jeho vlastních myšlenkách. Drželi se co nejdále od cest to bylo možné, jakmile spatřili lidské stopy, stočili své kroky více k moři, kde mohlo být bezpečněji.

Pochodovali takto dva dny, než byli nuceni stočit se zcela k moři a vylézt z lesa. Vyhnuli se jedné rybářské vesnici, Shenno se v noci zorientoval podle rozložení hvězd a dokonce si troufl i hrubě odhadnout, že následujícího dne by se mohli dostat k hranicím. Přišlo mu divné, že od té doby nepotkali jediného člověka, který by jim usiloval o život – snad si už mysleli, že jsou mrtví.

Třetího dne dopoledne potkali lidi. Byli však mrtví. Čtyři na pohled zkušení vojáci leželi jak širocí tak dlouzí v písku, který se zbarvoval do ruda, jejich hrdla byla rozpáraná, břicha děravá, věci odcizeny.

„Takhle na jihu? Nikdo od nás... Takhle daleko nikdo nechodí. Možná z Estorodu, ale ti si žijí ve vlastním světě... Nebojují," kroutil nechápavě hlavou. Jakmile zjistil, že už nic odcizit nemohou, jelikož o vše byli vojáci okradeni, vydali se na cestu dál, jakmile se král pozvracel. Očividně nesnesl pohled na pár mrtvol.

Čím blíže hranicím byli, tím rychleji Shenno šel. Něco ho neskutečně moc lákalo. Snad to, co řekl Arnamo, chtěl vědět, kdo je ta osoba, za kterou se hnal, proč ho pobízel, aby šel s ním, chtěl vědět, proč jeho lid utíká ze země, která jim byla domovem, ač nikdy nebyli zcela vítáni.

„Shenno, zpomalte trochu, prosím. Ženete jako pes," ozval se po dlouhých hodinách Safírový lev, který se držel mnoho metrů za Shennem a ztěžka oddechoval.

Zastavil jenom na chvíli, ohlédl se přes rameno, kde si všiml splaveného mladíka, kterému se třásla kolena a od opuštění jeho domoviny značně pohubl. Následně se otočil a vydal se dál. Nečekal.