Motýl a Lev

XXXVII.

Mohl to být krásný den – stalo se totiž mnoho krásných věcí. Setkal se s rodiči, potkal nové Divochy, našel místo, kterému by mohl říkat i domov. Dokonce se mohl i umýt, najíst a dostal oblečení, kterému padlo a zahřálo ho.

Ale krásný den to přeci jenom být nemohl. Protože poznal pravdu. Jeho druzi byli vrazi, kteří se ho pokusili zabít a málem zabili i krále – navíc žili ve vědomí, že ho skutečně zabili – a jeho vlastní strýc před lety zabil starého krále, za což byl popraven.

Když nad celým tím dnem přemýšlel, rozbolela ho z toho všeho hlava. Seděl v ložnici, kterou mu přidělil jeho otec. Stála nad samotnými hradbami, viděl do širého okolí a hlavně na tu vzdálenou řeku, kde jenom před pár hodinami málem přišel o život.

Pomalu se stmívalo. Byl unavený, nejraději by si lehnul do té postele, která stála za ním a minimálně dva dny by se neprobudil, ale nemohl. Následujícího dne měli vyhnat Safírového lva, protože si všichni mysleli, že s nimi Shenno chce zůstat, ale on nechtěl.

Moc dobře věděl, že jestli chce odejít, musí ještě tu samou noc. Mohl počkat, až vyženou krále a posléze jít za ním, ale nemohl, protože Divoši si dávali vždy práci s tím, aby je vyhnanec nikdy nenalezl. Nejdříve člověku převázali oči a šátkem. Vždy ho vezli na vozu, aby podle pohybů koně nebo chůze nepoznal kudy jde. Posléze ho vyhodili na neznámém místě, zahladili za sebou stopy a nechali člověka, aby si v divočině sám poradil.

A kdyby tohle udělali Safírovému lvu, Shenno si byl jistý, že by ho už nikdy nenašel a král by tak zemřel – určitě by se v divočině o sebe nedokázal postarat.

To byl jeden důvod, proč si nemohl jít lehnout a ten druhý? Divoši milovali alkohol a hostiny. A chystali se pít a jíst pokaždé, když byl sebemenší důvod. A návrat syna jejich pána? To byl zřejmý důvod na to, aby se mohli opít do němoty a nacpat břicha k prasknutí... Toho Shenno hodlal využít. Počkat, dokud většina lidí nepadne do bezvědomí a následně odejít i se Safírovým lvem.

A nikdy se nevrátit..., uvědomil si. Pokud odejde a vezme vězně, nikdy nebude vítán. Už tak ho sotva museli přijímat. Když procházel přes nádvoří, všímal si těch znechucených pohledů a nebylo to jenom kvůli tomu, že si o něm mysleli kdo ví co, ale také kvůli tomu, že to byl Divoch, který se k nim ani nechystal vrátit a dostal se ke svým lidem čirou náhodou. A v neposlední řadě mu záleželo na Shernedim a to bylo snad ze všeho nejhorší.

Stále hleděl z okna, rukama si upravoval novou hnědou košili, kterou dostal a nevnímal, že už poměrně dlouho někdo buší na dřevěné dveře. Možná toho člověka ani nechtěl vnímat, nikoho u sebe nechtěl, protože si chtěl utřídit myšlenky, ale hlas, který se za dveřmi ozval, ho donutil povolit člověku vstup.

Otočil se, jakmile dveře zaskřípaly a sledoval tu oproti němu drobnou ženu, co vešla do ložnice a zavřela za tebou.

„Mohu s tebou mluvit?" zeptala se ho s mírným úsměvem na tváři.

Pokynul ji, aby se posadila na postel, sám si vzal stoličku, položil ji kousek od postele a posadil se proti matce, která okamžitě vzala jeho obrovské ruce do těch svých a přejížděla po nich prsty.

Prohlížel si svou matku, zatímco ona byla zaujata jeho prsty. Zestárla – neskutečně moc. Pamatoval si ji jako mladou ženu s dlouhými černými vlasy a jenom jedním drobným copánkem pod hustou hřívou. To se nezměnilo, stále měla pouze jeden copánek. Oproti Velkému Wenovi byla drobná jako dítě a to se také nezměnilo, teď ale byla drobná i proti Shennovi, který byl zase jako dítě proti svému otci. Když naposledy na matku pomyslel, bylo to v noci, když si tiše prozpěvoval a Safírový lev ho krátce na to poprvé políbil – hned na to Shenno pocítil, jak před matkou rudne v obličeji.

„Chtěla bych ti říct," zalkla se, přestala svírat Shennovi dlaně a pouze je jenom něžně držela a sledovala je. „Že to, co ti otec řekl... Nepočítáme s tím... Já nepočítám s tím, že Rhios nenávidíš, a že souhlasíš s tím, co tvůj otec plánuje a s čím souhlasí..."

„Ne, s tím nesouhlasím," zamračil se Shenno, když skočil své matce do řeči.

„Nepřerušuj mě, prosím. Chci tím říct, že máš právo nesdílet jeho názory a názory všech tady – já s tím také nesouhlasím. Rhios je můj domov a já nechci, aby ty lidi tam zničili. Nemohou za to. Ale ty jsi trochu... průbojnější než já a nemáš důvod své názory dusit v sobě. Jenom tě prosím, Shenno... Jestli tohle nutkání máš a chceš svému otci říct některé věci do očí... Nedělej to. Raději odejdi." To poslední slovo šeptla jako nadávku. Shennova matka nikdy neklela a pokud ano, šeptala přitom.

Shenno poodtáhl hlavu, tiše se zalkl a nakonec se zeptal: „Když s tím nesouhlasím a skutečně... Skutečně bych plánoval odejít. Nezlobila by ses?"

Zakroutila jemně hlavou. „Sama jsem z Rhiosu odejít nechtěla. Wen odešel mezi prvními, utekli z armády a šli sem budou tohle," ukázala rukama všude kolem sebe, hned na to však zase chytla Shennovi ruce, „a když ostatní Divoši začali být vyháněni... Šla jsem mezi posledními. Jsem tu sotva pár týdnů a nikdy bych ani nešla – čekala jsem totiž na tebe, až se na jihu ukážeš. Nechtěla jsem totiž bez tebe jít. Ale Wen se vrátil do Rhiosu a... asi chápeš, že jemu jsem už říct ne nesměla a musela jsem s ním jít sem. Bez syna," polkla zesláble.

Otevřel pusu, aby něco dalšího mohl říct, ale matka ho přerušila a pokračovala.

„Moc dobře tě Shenno znám, i když si myslíš, že ne. Porodila jsem tě a vychovala. To, že mi tě Wen sebral neznamená, že ses mi odcizil. Přede mnou nemůžeš mít žádné tajemství, už jenom kvůli tomu, že nás jedno tajemství svazuje," smutně se pousmála do klína, „ale neznám... jeho. Chci poznat toho chlapce a prohlédnout si ho a také... Proč, Shenno?" nechápala. Zvedla k synovi zrak, sledovala ho tím ublíženým pohledem a chtěla znát pravdu – proč její syn zanevřel na bohy.

„Jestli na tohle chceš znát odpověď, zeptej se jeho, já ti odpovědět nedokážu," hlesl posmutněle.

Lehce poklepala na Shennovy dlaně, pustila je, vstala, aby si poupravila šaty a odrhnula zacuchané vlasy ze synovy tváře. „Musím jít připravit hostinu. A ty bys měl mužům pomoct také... Až si v noci nebude nikdo moct všimnout, že si odešel, jdi do východní věže. Tam nahoře bude... Vezmi si tohle, je to rezervní klíč." Než to dořekla, vytáhla z živůtku jeden těžký železný klíč, který vtiskla Shennovi do ruky. „Chraň tě ruka boží, jestli odejdeš dříve, než toho hocha poznám... Půjdu za tebou, jakmile se ujistím, že tvůj otec není schopen kloudného slova a chodit." Bez dalších slov vyrazila ke dveřím a nechala tam Shenna sedět s klíčem a hlavou sklopenou, bez toho, aby byl schopen slov. Přemýšlel totiž nad tím, jaké je svazovalo tajemství – nepamatoval si, že by se s matkou někdy o nějaké dělil.

Drobná Divoška se na sekundu ještě zastavila ve dveřích, ohlédla se přes rameno za synem a zašeptala: „Máma tě miluje, víš to, že?"

Shenno jenom nenápadně přikývl a jakmile se dveře zavřely, nahrbil se a schoval si tvář zoufale do dlaní.