Motýl a Lev

BONUS [Motýl a Lev]

Přes nos a ústa měl uvázaný vlhký tmavý šátek. Po čele mu stékal pot, svaly na rukou měl ztuhlé, stará načernalá rána, která mu měla sloužit jako vzpomínka na otce, ho nesnesitelně bolela. Byl unavený, ztrhaný, chtělo se mu neskutečně spát, ale musel dokončit práci, do které se nikdo nehrnul. Pouze on a Winnet. Krátkovlasý sedmnáctiletý chlapec, kterému zbývalo, aby získal poslední korálek. I Winnet měl přes ústa a nos mokrý hadr, byl zpocený, utahaný a na tmavé kůži se mu leskly kapky potu. Pocházel z Roslinolu. Syn uprchlého otroka, který svého syna, kterého zabalil do roztrhané haleny, předal ho starému mistru Tangovi a pár dní na to zemřel vyčerpáním.

Shennovi bylo třicet let, když byl Winnet předán do kláštera a bylo mu krátce před padesátkou, když s ním v začínajícím jaře kopal další hrob.

Winnet si dlouze povzdechl, rýč mu spadl z rukou, chlapec se předklonil, lapal po dechu, držel se za stehna a snažil se sténat co nejtišeji mohl.

Shenno naposledy kopl do země, narovnal se v zádech, ve kterých mu zakřupalo a hleděl na chlapce, který se lámal nejenom pod tíhou práce, ale také bolestí na srdci, kterou musel prožívat.

„Nemusíš to dělat," řekl mu Shenno klidně.

„Nemůžete to všechno dělat sám," zaprotestoval Winnet s přerývaným dechem. Narovnal se, poupravil si šátek, kterým si zakrýval dýchací otvory a uchopil opět rýč, aby se mohl pustit do práce.

Byla pravda, že Shenno většinu této práce dělal sám. Nebyla lehká fyzicky a ani duševně, ale dělal to, protože od toho chtěl ušetřit ostatní. Když se však toho rána vydal na palouk, Winnet přišel se zmučeným výrazem za ním a požádal ho, zda by mu směl pomoct s pohřbíváním jeho nejlepšího přítele. Shenno ho odmítnout nemohl.

Společně odnesli tělo mladého chlapce se silnými a širokými rameny, díky kterým byl vynikající lukostřelec, kterého Shenno obdivoval. Gwenn zemřel jako mnoho dalších chlapců a tisíce dalších lidí v zemi a desetitisíce z celého kontinentu.

Horečka a svědivá vyrážka, která všechny trápila od začátku zimy, byla už na ústupu, ale stále si brala mnoho životů a zanechávala za sebou zjizvené přeživší. Gwenn byl jedním z těch, kteří podlehli.

Winnet třikrát za sebou naštvaně zahrabal rýčem do země, při každé ráně zasténal a hned po té rýč odhodil na zem a zapřel se o zeď ve vykopané jámě, ve které stál.

„Tohle bude stačit," uznal Shenno, vyhodil lopatu i rýč na trávu a následně i sám vylezl, aby mohl pomoct unavenému Winnetovi. Jáma jim sahala více než po pas, Gwennovo tělo leželo zabalené v černé dece, chladné a nehybné.

Pohřbít Gwennovo tělo jim trvalo takřka půl hodiny, poté vyčerpaní už jenom seděli na trávě, Shenno sledoval zatahující se oblohu, Winnet se hrbil nad hrobem svého přítele a snažil se zadržet v sobě veškeré pocity, které se v něm rvaly.

„Mohu tě tu nechat samotného, jestli chceš," navrhl Shenno po chvíli ticha. Na tvář mu navíc spadla jedna kapka a on nechtěl moknout a nastydnout v časech, kdy ještě řádila smrtelná horečka.

„Nesnášim samotu," zašeptal Winnet v odpověď a promnul si obličej. „Sžírá mě uvnitř."

Shenno to pochopil tak, že měl zůstat. Seděl tam na zemi, opíral se o vlhkou trávu a přemýšlel nad tím, že on naopak samotu vyhledával. Měl rád ticho a klid, ve kterém existoval pouze jeho vnitřní hlas, se kterým se mohl dohadovat a přít. V té chvíli přemýšlel nad Winnetem – moc se od sebe totiž nelišili.

Winnet sice nebyl Divochem, ale narodil se v otroctví a jeho pleť byla dosti podobná Shennovi, ač se jejich stavba těla dost lišila. Winnet ani neměl přátele, pouze Gwenna, který zemřel a odsoudil ho tak k samotě. Shenno měl v jeho letech naopak pouze Arrina, kterého musel opustit, protože byl vyhnán za vraždu. Winnet byl dokonce i dobrým kadetem, ale neuměl kontrolovat své pocity a dokázal mrknutím oka přejít z vyrovnaného mladíka na agresivní horu svalstva, která neznala bratra.