Motýl a Lev

XLVI.

 Léto skončilo dříve, než se Shenno vůbec nadál. Podzim strávil v Tamallynu, pracoval na hranicích, jedl, přemýšlel, moc nekomunikoval s ostatními a v zimě mu došlo, že je načase odejít. Mohl se vrátit cestou, kterou do Tamyllnu přišel, ale došlo mu, že se těm místům chce vyhnout. Byli tam lidé, které už nikdy potkat nechtěl a místa, na která měl zvláštní vzpomínky. Rozhodl se jít druhou stranou přes Roslinol – zem otrokářů a otroků.

Trvalo to dlouhé měsíce, než se jím probojoval, ale začátkem druhého roku od té doby, co se odpojil od krále, se dostal přes hranice jeho rodné země. Trvalo to dlouho a byl si vědom toho, jak pomalý byl, ale jeho cesta byla plná oklik, delších i kratších zastávek a jedné nemilé půlroční zkušenosti, na kterou měl památku na levé lopatce v podobě vypáleného šklebícího se obličeje v kruhu.

O koně přišel přibližně měsíc poté, co opustil Tamallyn. Stejně jako Kopal, i jeho kůň byl zabit, ale na rozdíl od minule, tentokrát Shenno neutekl. Byl to děsivý půl rok, který prožil, ale stejně mu veškerá fyzická bolest za tu dobu prožita nevyrovnala tu prapodivnou psychickou bolest, kterou zažil v Tamallynu.

Původně se do Rhiosu už vrátit nechtěl, ale vůle vrátit se domů byla silnější. Překonal hranice pěšky, vyhýbal se vesnicím a městům, chodil po loukách a opuštěných místech. Občas však narazil na člověka, od těch se snažil zjistit, co se děje. Žádný člověk mu však nebyl schopen zcela odpovědět. Všichni tvrdili, že král je zdráv, země prosperuje a bohatne díky spojení s Tamallynem. Nic víc, nic míň. Znamenalo to však, že Safírový Lev je naživu, vrátil se a očividně se i oženil s dcerou krále Barebona.

Pokaždé, když se Shenno někoho zeptal, ukončil to otázkou: „Jak daleko je Černé jezero?"

Blížil se k němu pomalými kroky. Boty vlastně neviděl už přes dva dlouhé roky, odpočinek a pohodlí mu bylo cizí, jak vypadá vydatné jídlo zcela zapomněl. Avšak blížil se a to bylo nejpodstatnější. Co však očekával netušil. Možná slitování či odpuštění od mistrů?

Byl si jist, že se hrne do dalšího špatného rozhodnutí a opět ne do správného. Začal je počítat. Od té doby, co opustil Tamallyn udělal dvacet šest špatných rozhodnutí a ani jedno správné.

Nejvíc ze všeho si přál, aby jeho opětovný návrat k Černému jezeru bylo to jediné správné rozhodnutí – protože se ho začala zmocňovat zoufalost.

•••

To místo se nezměnilo. Hladina jezera se černě leskla v jarním slunci, louka kolem kamenného sídla byla pokryta lučním kvítím jehož pyl Shenna lechtal v nose. I přes hradby Shenno slyšel, jak některý mistr zrovna křičí na partu výrostků, kteří se ještě nenaučili řádně držet meč a dělají tak akorát hanbu jejich klášteru. Lehce se nad tím pousmál, chybělo mu to.

Velice pomalu se blížil k bráně, chtěl na ni opět zaklepat a dožadovat se setkání s velmistrem, ale někdo jeho přítomnost vycítil dříve. Sotva vztáhl ruku na bránu, ucítil slabý závan větru a cítil, že mu někdo drží hrot šípu u tepny na krku připraven bodnout.

„Neměl ses vrátit," řekl mu klidným hlasem. Shenno se na něho ani nepodíval, ale věděl, kdo to je. Cítil jeho dech, přítomnost a ten hlas ho prozradil. Navíc neexistovalo dvou lidí, kteří by místo nože vytáhli šíp a použili ho jako výstrahu smrti. To dělal pouze Arrin.

„Pykal jsem za své hříchy a bylo mi řečeno, že jestli mě Rhios přijme zpátky, můžu zde zůstat," bránil se Shenno a jenom krátce se podíval vlevo a podíval se Arrinovi do bledě modrých ledových očí.

„Ano, já vím. Šest měsíců v otroctví za to, žes osvobodil sedm dětských postelových otrokyň," přitakal Arrin. Očividně už věděl, že Shennovi byl jeho původ prozrazen a neměl tak potřebu nadále skrývat, že ví, co Shenno dva roky prováděl se svým životem.

„Vlastně osm. Jedna z nich byla těhotná," hlesl Shenno a pocítil, jak mu Arrin přitlačil hrot více do kůže.

„Vyhnal jsem tě od sebe, abys učinil jedno správné rozhodnutí... A ty jich místo toho uděláš desítky špatných a..." zasyčel. Obličej se mu stáhl do nenávistného šklebu. „Nakonec se sem vrátíš... Shenno, pro dobro všech lidí v téhle zemi... Co si myslíš, že děláš?"

„Když se sem vrátím a převezmu tvé místo mistra lukostřelby, udělám správné rozhodnutí a ty se budeš moct vrátit ke svým lidem... Je to tak? To bude správné... Oni tě chtějí zpět," rozmluvil se. Bylo to jediné, na co za celou tu dobu přišel. Lepší vysvětlení svých činů a dobrý čin neměl.

Přestal mu zabodávat hrot šípu do krku. Místo toho si povzdechl, vrátil šíp do toulce a založil si protestně ruce na hrudi. Shenno se k němu mezitím natočil čelem.

„Tohle není správné. Alespoň ne to, co máš udělat. Avšak," zamyslel se. Chytil se rukou za bradu, zrak stočil k obloze, chvíli uvažoval a nakonec vrátil modravý zrak k Shennovi. „Každého slunovratu jeho výsost navštěvuje Černé jezero a několik dní zde pozoruje nové rekruty a ty nejlepší zve do své stráže."

„Nechci potkat krále," ohradil se Shenno se zamračením.

Jenže Arrin se zamračil ještě více. „Jenže ty musíš. Nevím proč a jak, ale tvoje správné rozhodnutí se týká krále."

Shenno zrudl. Snažil se na všechny zážitky s králem zapomenout a počítal s tím, že jeho správné rozhodnutí bylo jiné, ale očividně nebylo. Vypadalo to pro něho bledě.

„Král mě nenávidí," bránil se.

„Nevidím do jeho hlavy, ale neřekl bych. Alespoň dle toho, co vidím z tvé hlavy o něm... Spíše je... smutný," zamyslel se.

„Ty mi vidíš do hlavy?!" vyhrkl Shenno, načež uskočil o krok dozadu.

„Ovšem. Myšlenky, pocity, vzpomínky," ušklíbl se. „Uvědom si, že jsem s tebou musel manipulovat, abych tě dostal tam, kam jsem potřeboval. Král se na tebe nehněvá. Byl smutný, když s tebou naposledy mluvil, ale netuším proč. Ostatně to můžeš zjistit, až sem o letním slunovratu zavítá. Stále tu je však ten problém, že velmistr Tang tě vyhnal nadobro. Jsem si vědom toho, že zmaření dvou lidských životů si vynahradil záchranou a pomocí desítků jiných a fyzicky si trpěl více než kdokoli jiný. Ale dokážeš to obhájit před velmistrem?"

„Pokusím se," hlesl Shenno.

„Fajn. Čeká na tebe, řekl jsem mu, že dnes přijdeš."

„Velmistr ví o tvém původu?" nechápal Shenno.

Arrin se jen tiše zasmál. „Tangova rodina pochází z Esterodu. Když velmistr získal šest svých korálků, vydal se na krátkou cestu za svými kořeny a při cestě zpátky dostal dítě, které sem odnesl," vysvětlil krátce a prstem poukázal na sebe. „Nikdo mu nikdy neřekl, jaké je mé poslání, pouze koho se mám držet. Věděl o tobě, Shenno. Ale tvoje tajemství je u mě v bezpečí." Usmál se, ukazovák si dal před ústa a nasadil takový pohled, při němž Shenno bojoval s nutkáním, aby mu vrazil pěstí.

„Jenom mi slib, Shenno. Když odejdu a ty mi vezmeš mé místo, udělej už prosím něco správného. Nechci se za tebou vracet, raději bych už zůstal doma," dodal Arrin.

Shenno přikývl. Otočil se, aby mohl zabouchat na dřevěná vrata, ale ještě si musel vyposlechnout jednu Arrinovu otázku. „Řekni mi, Shenno. Kdy sis uvědomil, že ho miluješ?"

„Asi tehdy, když jsem si uvědomil, že to není jenom malé bojácné dítě," odpověděl a zaklepal.