Motýl a Lev

XL.

 Krev se mu řinula po pravé paži a prosakovala tkaninou nové košile. Zatínal zuby, snažil se ignorovat bolest, ale kromě fyzické rány měl také jednu duševní. Bál se, co se stalo, když jeho kůň zmizel z dohledu kamenného sídla. Vyrazili za ním? Nechali ho být a raději potrestali tu, která se jim rozhodla pomoci? Žila Shennova matka ještě v té chvíli?

Bál se myslet na nejhorší. Zpomalil svého koně, jakmile si v dálce všiml osamělého jezdce, který se i z té dálky očividně třásl a čekal na něho. Kůň se zastavil a než stačil Safírový lev cokoli říct, Shenno si bez jakéhokoli pocitu viny nebo zaskučení bolesti vytrhl šíp z paže. Bolestná agónie mu projela tělem, do očí mu vyhrkly slzy, ale nedovolil jim probojovat se na povrch.

„Shenno...!" vykřikl Safírový lev zděšeně. Chtěl seskočit z koně, ale Shenno mu pokynul, aby zůstal v sedle.

„Musíme dál," řekl mu bez jakýchkoli okolků, stočil svého koně více na jih a pokynul mu, aby vyrazil.

Jeho výsost se držela hned za ním.

Shenno si byl jist jednou věcí – šíp, který ho zasáhl, byl napuštěn jedem. Protože ještě neležel paralyzován na zemi anebo mrtvý, byl to ten jed, který Divoši používali, pokud chtěli, aby osoba trpěla, ale nezemřela... hned.

Shenno se však rozhodl, že si fakt o jedu ponechá pro sebe, protože odmítal zastavit. Museli se dostat za hranice Esterodu a co nejdále od Divochů, kteří zradili vše, co jim bylo drahé. Navíc jim nedokázal odpustit to, že právě a jen kvůli nim musí opouštět svou zemi. Shenno věřil, že za smrt krále může Roslinol, ale ukázalo se, že ne. Skutečně to byli Divoši a dokonce jeho vlastní rodina.

„Shenno, je vám dobře? Nemáme raději zastavit?" ozýval se tlumený hlas za Shennovými nahrbenými zády. Po čele mu stékal pot, jeho tělo bylo prochladlé, ale přesto mu byla neuvěřitelná zima, třásl se a měl pocit, jako kdyby měl vyzvrátit všechny své orgány.

„Ne," okřikl ho, zakuckal se, než byl schopen pokračovat. „Musíme pokračovat... Můžou jít za námi," vysvětlil. Na krátko se za Safírovým lvem otočil, ale obraz před jeho očima se rozmlžel, až měl před očima pouze nekonečnou bílou tmu. Zatočila se mu hlava, povolil sevření své levé paže, která až do té doby pevně držela otěže, a cítil, jak se jeho tělo sune k zemi, zatímco kůň neustále klusal dál.

Jako poslední si pamatuje pouze to, že se konečně pozvracel.

•••

Neočekával však, že se probudí. Pevně věřil tomu, že jeho poslední noc nadešla zrovna tehdy, když po něm jeho vlastní otec vypustil otrávený šíp. Jenže to, kde se probudil nevypadalo jako peklo. V pekle muselo být teplo, ohně musely olizovat paty hříšníků a jejich bolestné výkřiky ho musely doprovázet na každém kroku.

Místnost, kde se probudil, byla postavená z vypálených cihel a tmavého dřeva. Střecha byla postavena ze slámy a ve středu byla díra, odkud vystupoval kouř z umírajícího ohně ve středu místnosti o půdorysu kruhu. Ležel na něčem, co muselo sloužit jako postel. Cítil, jak ho sláma píchá do zad, tkanina byla na dotek nepříjemná, ale poměrně měkká.

Pravou rukou měl jako z kamene. Nemohl s ní pohnout. Zamžoural do tmy a všiml si, že kromě obvázané rány má okolí rány pomazané nějakou sladce vonící mastí, kterou nepoznával. Tiše zasténal, očima přejel po místnosti, ve které ležel a zrak mu utkvěl u blonďaté kštice, která ležela opřená o paži na jeho lůžku.

Safírový lev seděl na zemi, levačkou pevně svíral Shennovu levou ruku a tiše podřimoval.

Uvědomil si, že nezemřel – ten chlapec vedle něho totiž peklu nepatřil. A to i přesto, kým byl. Nezasloužil si to, co Shenno.

Jenže to znamenalo, že musí být oba dva živí a tudíž někde skrytí. Neexistovala možnost, aby Safírový lev něco takového postavil sám a navíc Shenna i léčil, což znamenalo pouze to, že se nějakým zázrakem dostali k malému národu, kterých bylo v Estorodu požehnaně.

„Výsosti?" zašeptal chraplavým hlasem. Vykroutil se z jeho sevření, zvedl levačku a pomalu ji položil na temeno blonďaté hlavy, která se okamžitě probudila.

Trhnul sebou, zvedl krví podlité oči a několik sekund na Shenna koukal pohledem zcela zoufalým bez kapky naděje. Hned na to se však usmál, chytil Shennovu levačku co nejpevněji mohl, přitáhl ji ke svému obličeji a políbil jeho slabé mozolovité prsty.

„Jste naživu," sténal tiše do jeho dlaně, kousal se do rtů, ale nedokázal zastavit těch několik slz, co si prodralo cestu na jeho tváře.

„Kde to jsme?" zeptal se Shenno okamžitě. Neměl sílu, aby se vymanil ze slabého sevření Safírového lva, které mu najednou přišlo silnější než kterékoli jiné na světě. Muselo to však být způsobené tím, že on byl neskutečně zesláblý z dlouhého spánku.

„U jednoho národa Esterodu... Nemají jméno, ale prý to jsou... Prorokové. Nevím, co je na tom pravdy, ale když jste omdlel, byli poblíž a vypadalo to, že na nás čekali," spustil roztřeseným hlasem. Odmítal pustit Shennovu ruku, ale Divoch se ani neměl do toho, aby se snažil svou ruku vysvobodit.

Místo odpovědi tiše zasténal bolestí. Chytil křeč do pravačky, prohnul se v zádech a bolestně zasténal, což také bylo jakési spouštěcí zařízení pro Safírového lva, aby Shenna pustil. „Pro někoho dojdu, počkejte minutu!" zavolal a vyběhl ven prostými dřevěnými dveřmi. Škvírou, která se vytvořila mezi dřevem a pálenými cihlami Shennovi napověděla, že je brzké ráno.

Snažil se pravidelně dýchat a bojoval s nutkáním, aby si na ránu nesáhl. Jeho mysl naštěstí byla zaměstnaná tím, aby se zamyslel nad tím, kde se nachází. Mohl těm takzvaným prorokům věřit? Nikdy o nich neslyšel, ale přeci jenom mu pomohli, nezemřel a Safírový lev také nepadl do rukou Divochů.

Ve své agónii ležel možná pět minut, pak se dveře opět otevřely a do spoře osvětlené chalupy vešli čtyři lidé. Safírový lev v čele a hned za ním jeden starší muž, dva mladíci a jedna mladá dívka.

Bolest nebolest, Shenno z nich nedokázal odpoutat zrak. Díval se na ně jako na zjevení, rty měl pootevřené, tmavé oči vyvalené, tělem mu procházelo jemné šimrání a nedokázal říct nic jiného, než jméno jeho dávného přítele.

„Arryne?"