Motýl a Lev

IV.

 Kolem čtrnáctého roku života Shenna napadlo: „co se bude dít, až se vyučím?"

Měl tolik možností, bojovat ve válce, přidat se k městské gardě, strážit hranice, stát se mistrem v klášteře u Černého jezera nebo v jiném, mohl být královským strážným.

Ale přesto netušil, co z toho si vybrat. Napadlo ho, že by zůstal s přítelem Arrinem, bojovali by spolu ve válce nebo do zbláznění chodili po městských hradbách, ale Arrin tvrdil, že ještě neví, co bude dělat a nechtěl nad tím přemýšlet.

O dva roky později byl Shenno z kláštera vyloučen a byl si jist, že už nikdy nemusí přemýšlet nad tím, co bude dělat. A nebylo mu ani do toho, co bude dělat Arrin.

Nikdy by však nepočítal s tím, že Arrin bude mít za úkol probudit ho, nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že opět bude první věc, kterou uvidí, ta bledá pokožka, platinové kadeře, co se líně vlní na hranaté hlavě a pár safírově modrých očí na obličeji jeho dávného přítele.

„Špinavý divochu," kopl Arrin do jeho boku lehce. „Proč, divochu, proč? Proč máš uši špinavé, nohy smradlavé a kůži jako koňský lejno?" zpíval z plna hrdla starou známou básničku, kterou slýchával od všech učňů celé ty roky.

„Sklapni!" ohnal se po něm Shenno s lehkým úsměvem, chytil Arrinovu nohu, která se snažila vysmeknout a prudce s ní trhnul, až se bledý skoro dospělý muž neudržel a svalil se do sena naproti Shennovi.

„Velmistr povídal, že v noci přišel hříšník prosit o odpuštění. Měl jsem ho jít probudit a chrstnout na něho vědro vody, ale napadlo mě, že tenhle by spíše uvítal, kdyby to vědro skončilo v jeho břiše, na," řekl a podal mu džber čisté vody, která v Shennovi skončila dřív, než by kdokoli řekl divoch.

Stačil jeden letmý pohled mezi polykáním loků vody, aby si Shenno všiml tygřího drápu na Arrinově provázku s korálky.

Dopil, odložil vědro, otřel si ústa o holou pokožku a zeptal se ho, jakým mistrem se vyučil.

„Lukostřelba, když velmistr Roth zesnul a mistr Tang nahradil jeho místo, nabídl jsem se, že převezmu lukostřelbu."

„Vždy jsi byl v lukostřelbě nejhorší," upozornil ho Shenno rozmrzele.

„Ale očividně natolik dobrý, abych se stal mistrem," mrkl na něho a vstal ze sena, přičemž svému hříšnickému příteli nabídl ruku, aby ho dostal na vlastní nohy.

Chvilku si mlčky hleděli do očí. Shenno se cítil, jako kdyby byl odsouzen k smrti od někoho, kdo mu byl tolik let oporou a zároveň tušil, že on svýma očima prosí Arrina o odpuštění.

„Arrine, já..." Chtěl Shenno začít mluvit, ale Arrin ho přerušil.

Zvedl ruku, naznačil tak svému dávnému příteli, aby mlčel a místo toho sám promluvil. „Vím, proč tu jsi a vím, že jsi neuspěl. Je mi to líto, Shenno, ale... Zasloužíš si to," řekl zcela vážně bez špetky citu.

Hříšník polkl, odklonil od svého přítele hlavu a čekal, že Arrin odejde plnit své povinnosti a přestane ho mučit svými pohledy.

„Dříve to bývala zábava. Od našeho prvního dne jsi byl špinavý divoch, mně jste se od začátku smáli pro mojí světlou pleť a vlasy. Velmistr Roth byl stará bota, dvojčata Sumoel a Arlo byli naše princátka, protože se narodili na Králově Výsluní. Pamatuješ si na toho o šest let starýho kluka s popáleným obličejem? Říkali jsme mu Uhlíku, i když to, co se stalo, byla pohroma, která zabila jeho dvě sestry," povídal Arrin bez úsměvu, což pro něho bylo nezvyklé. „Normální lidé by řekli, že jsme hanební parchanti. Smáli jsme se sirotkům, dětem, které jejich rodiče prodali pro trochu peněz, chlapci, který unikl jisté smrti, vždycky jsme se smáli těm, kteří pocházeli z jiného koutku země než my. Ale víš, co, Shenno? Ten smích a posměšky byly jedinou věcí, která nás udržoval při zdravé mysli, díky tomu jsme přežili všechno to bití, bolest, jizvy... Tys ale pozvedl své posměšky na vyšší úroveň, chápeš to? Zabil si je. Byli to jenom chlapci, jiní než ty, ale nevinní. A tys je zabil," zašeptal a přitom nespouštěl ledový zrak od svého přítele, který se cítil více nesvůj než při setkání s velmistrem Tangem. Od Arrina to bolelo mnohem více.