Motýl a Lev

XXV.

 To ticho začínalo být zlozvykem.

Nepromluvil, nereagoval. Pouze mlčel, díval se na někoho několik dlouhých minut bez jediné emoce ve tváři. Bledý, bez jediné jiskřičky v oku. Pak odvrátil zrak, díval se do země, v pěstech drtil svůj spací pytel a nezdálo se, že chce odpovědět.

Nejdříve Shennovi přišlo, že mu nevěří, jeho tvář tomu napovídala, ale pak, když mu v očích pohasla jiskřička, uvědomil si, že to Safírový lev vzal jako... zradu. Řekl mu dost ošklivých věcí o něm samotném, aby pak udělal něco, co všechno způsobilo.

„Dobrou noc," řekl Shennonakonec tiše, lehl si, přetočil se tak, aby byl k němu zády a pokusil se usnout. Jenže spánek dlouho nepřicházel. Stejně jako minulou noc.

Kvůli únavě a tomu, že šli spát moc pozdě, vstali až ve chvíli, kdy slunce bylo vysoko na nebi a chýlilo se k poledni. Shenno vstal první, sbalil všechny své věci, pomocí dohořívajících uhlíků rozdělal oheň a vydal se do lesa cokoli k jídlu.

Našel pouze pár jedlých bobulí. Kdyby měl jakoukoli zbraň, lovil by, pokud by měl čas, nastražil by pasti, aby měli lepší jídlo, ale neměl ani jedno. Musel se spokojit s bobulema, které v táboře rozdělil na dvě chudé půlky. Jednu snědl, druhou nechal ležet na plochém kameni, aby si je Sarfírový lev vzal, jakmile se probudí.

Mezitím vykartáčoval špinavého Kopala, rozpletl mu zamotanou hřívu a přetáhl ho na jinou část mýtiny, aby se napásl. Pak už uznal, že je čas, aby se alespoň trochu pohnuli.

Potichu se přiblížil k místu, kde Tyeran spal, klekl si na jedno kolena a dlouho se přemáhal, aby se ho dotkl. Stiskl rty, sledoval ten bledý až dětský obličej, ruku měl nataženou kousek od něho, všiml si, že se sám třásl. Stiskl pěst, zhluboka se nadechl, rozevřel dlaň, dotkl se ho a jemně s ním zatřásl.

„Vstávej. Budeme muset vyrazit," zašeptal, jakmile rozlepil jedno oko.

Na dvě sekundy se jejich pohledy setkaly, ale Shenno uhnul jako první, vstal a šel uhasit oheň.

Lev se posadil, poškrábal se na hlavě.

„Na kameni je pár bobulí... Víc jsem nenašel," řekl mu. Jakmile vstal, vzal jeho spací vak, složil ho a připnul na hřbet Kopala.

Už stačilo pouze počkat na to, až se nají. Sledoval ho, dával si na čas, vkládal si postupně do pusy jednu bobuli za druhou, až moc přežvykoval, mezi sousty si dával dlouhou pauzu. Podle výrazu v jeho tváři přemýšlel. Shenno se opíral o jeden strom, poklepával bosou nohou o tvrdou zem, začínal být pomalu netrpělivý.

„Pospícháme. Čím dříve budeme pryč z Lilji, tím lépe pro nás," procedil skrze zuby.

Jako na povel Lev vstal. Otřel si své ruce do kalhot, otočil se a se sklopenou hlavou přistupoval k Shennovi, ne ke Kopalovi.

„Já... Chtěl bych s Vámi mluvit," přiznal tiše, spojil ruce za zády a hlavu nechal stále sklopenou.

„Tak rychle," zahuhlal Shenno.

Ale mlčel. Sekundy se vlekly, Shenno začínal být netrpělivý. Už chtěl něco říct, když v tu chvíli promluvil.

„Neměl jsem to říkat. Možná nechci být králem, ale je to má povinnost vůči zemi," mumlal, „rád bych tedy... vzal svá slova zpět."

Nahrbil překvapeně obočí. Více, než fakt, že vzal nakonec svá slova zpět, ho překvapila ta rychlost. Dával mu více dní.

„Nuže dobrá, výsosti. Vracíme se k původnímu plánu a to, abychom došli do Tamallynu?" zeptal se.

„Ano," přitakal Safírový lev.

V duchu si Shenno lehce povzdechl, ale nakonec poslušně poklekl na jedno koleno, narovnal se v zádech, ruce si položil na jedno stehno a sklopil hlavu.

„Budu Vám sloužit dobře, výsosti. A pokud bude situace vyžadovat, padnu pro Vás," pronesl tichým, ale pevným hlasem.

Věděl, co teď přijde. Zvedl lehce hlavu, i zrak, sledoval, jak se k němu přibližuje. Už po čtvrté pocítil jeho rty. Jemný dotyk rtů, dvakrát na jeho rty, dvakrát na čelo. Vždy mu jeho rty přišly vařící, jemné, ale najednou byly... ledové, odtažitém, sotva se ho přitom dotkl.

Safírový lev udělal krok dozadu, natáhl k Shennovi ruku, aby mu pomohl vstát. Ač Shenno nechápal, proč to dělá, chytil se jeho předloktí, snažil se, aby se králova ruka nedotýkala nových strupů od pout a vyhoupl se na nohy. Chtěl ho okamžitě pustit, ale vnímal ten stisk a došlo mu, že král jeho ruku jenom tak nepustí. Zvedl k němu zrak, chtěl vědět proč, napadlo ho, že chce ještě něco říct a měl pravdu.

„Slibte mi ještě něco," řekl pevně, ale s pohledem sklopeným k jejich rukou.

Sám Shenno sledoval jejich ruce. Vnímal hlavně to, jak moc jsou odlišní. Na jedné straně to byla ruka velká jako lopata, špinavá, zjizvená od zbytku krve z pout, do kterých ho poslední dny častokrát zavírali. Na druhé straně bledá hubená ruka s dlouhými prsty, které se jemně zarývaly do zjizvené kůže.

„Co Vám mám slíbit?" zeptal se.

„Až tohle skončí. Pokud to někdy skončí a my budeme oba dva živí. Budete tam, kde řeknu. Nikde jinde."

Naslouchal, ale nechápal, bezmocně nadzvedl jedno obočí a zeptal se: „Má služba Vám bude trvat do konce mého nebo Vašeho života? Takhle to myslíte?"

„Ne. Nebudete mi sloužit. Jenom budete vždy na blízku, ale oproštěný od jiných povinností."

Chvíli si nebyl jistý, zda chce přijmout. Ale došlo mu, že pokud přijme, přijme tím i to, že nebude králem popraven za to, co mu provedl. Bude vězněný tam, kde mu řekne, ale to znamenalo být vězněm v královské blízkosti. Ve městě. V Králově výsluní... Ne na jihu, který by byl pro Divocha nehostinný a odsouzením k záhubě.

„Slibuji," polkl.