Motýl a Lev

XLII.

 „Jestli jsem to dobře pochopil... Arrin je vlastně... Vy? A Vy jste Arrin. A až já udělám jedno správné rozhodnutí, Arrin mě navždycky opustí a vrátí se sem k vám?" ptal se Sina už asi po osmé. Snažil se pochopit, co je zač ta osoba, se kterou vyrůstal, o které kolovalo tolik pověstí a kterou považoval za přítele.

„Správně," přitakal Sin a usrkl polévky.

„Jenže Arrin řekl, že mě už nikdy nechce vidět. V podstatě mě od sebe vyhnal, jak může vědět, že udělám něco správně, když mě ani nemá pod kontrolou?"

„Arrin ví, co dělá. Možná tě od sebe vyhnal, aby tě nahnal do pasti, kde správné rozhodnutí budeš muset učinit."

Shenno odvrátil zrak. Bylo pozdě v noci, už jedl třetí misku polévky a snažil se vše pochopit. Možná, že vše už pochopil, ale spíše tomu nechtěl věřit. Hlavně ho znepokojil ten fakt o něm – černooký chlapec, který udělá mnoho špatných rozhodnutí a pouze jedno správné. Přemýšlel nad vším, co provedl a vzpomněl si na svou matku. Stiskl pevně pěsti, zaskřípal zubama a podíval se na Sina, který ho hypnotizoval těma dobře známýma modrýma očima.

„Přemýšlíš nad matkou?" zeptal se ho tiše.

„Ano," přiznal Shenno.

„To, co se stalo nezměníš. Navíc, ta žena je matkou, která zachránila své a cizí dítě, trest, který jí byl přichystán, je pro ni zlý, ale vědomí, že si utekl, jí pomůže přežít."

Nervozita a vztek vůči těm, kteří si říkali Prorokové v Shennovi každou chvíli stoupala. Jak to mohl vědět? Viděl snad do duší všech.

„Co za trest?" procedil skrze zaťaté zuby.

„Už nikdy neuvidí své dítě. Wen by nikdy neublížil ženě, kterou pojal za manželku, jestli se bojíš tohoto."

„Už nikdy neuvidim matku?" otázal se. Možná se mu trochu ulevilo, když zjistil, že otec jeho matce neublíží, ale stejně ho sžírala vina a strach z jejího osudu.

„Bohužel, Shenno," zakroutil nesouhlasně hlavou a zvedl hlavu k obloze. Měsíc byl na obloze pouhým srpkem a hvězdy zářily rozseté po celé obloze. Přesto noc byla temná a po vyhasnutí ohně už Shenno neviděl prakticky nic.

„Měl by ses jít vyspat, bratře Arrinův. Zítra budete muset odejít, Divoši dříve či později zamíří i k nám a budou se ptát, zda tudy zraněný Divoch a jeho společník nešli. Jděte na jihozápad, k hranicím vás dovede Zelená řeka, je to asi pět dní cesty. Tři, pokud pojedete na koních a nebudete spěchat."

Sin následně vstal, vylil zbytek své polévky do žhavých uhlíků v ohništi a bez dalších slov odešel do jedné nedaleké chýše, ze které ještě vycházel drobný oblak šedavého kouře.

Shenno se také vydal do chýše, kterou sdílel s králem. Bolest v ruce postupně přestávala, ale bylo mu jasné, že bojovat a chránit jeho výsost pro něj bude v následujících dnech nemožné. Musel se modlit po čistý průběh cesty bez potíží.

Chtěl se uložit zpět na své nepříjemné lůžko, ale když se protáhl dveřmi, uvědomil si, že chýše je stavěná pouze pro jednu osobu. Znamenalo to tedy, že celé ty dny u něho Safírový lev ležel u nohou a čekal, až se probudí nebo prokáže známky života? Jestli ano, musel změnit názor na toho chlapce – nebyl slabý a ani zbabělec.

Posadil se na zem, kde poprvé viděl sedět Safírového lva. V ráně ho zabolelo, opatrně se dotkl obvazu okolo, stiskl citlivou kůži, zatnul zuby a několik sekund vnímal tu bolest. Mohl zemřít, ale nezemřel. Nechápal to. Hned na to se podíval na svá zápěstí a chodidla. Strupy ještě neměl zcela zahojen, určitě by neskutečně krvácel, kdyby je sloupl a trpěl by stejně jako u své paže. Chodidla měl sedřená do krve, značně pohubl, celé jeho tělo bylo neskutečně zohaveno od té doby, co ho Arrin od sebe vyhnal a poslal ho tak na tuhle divnou cestu. Skutečně to všechno Arrin plánoval a věděl přesně, co dělá? V kolika věcech měl vlastně prsty? Shenno si tiše zavrčel, sledoval chlapce, který se choulil v klubku na tvrdé matraci a opatrně se ho dotkl.