Motýl a Lev

V.

 Prvního dne jízdy svítilo slunce, pot pomalu sklouzával po Shennových zádech, zachytával se na vystouplých jizvách a pálil v těch čerstvých. Prvního dne použil lehkou košili jako pokrývku hlavu, pršiplášť měl připevněný k sedlu Kopala a na krku se mu lehce pohupoval v souladu s koňským krokem provázek s pěti korálky. Přišlo mu to zvláštní, cítil tu tíhu navíc, všímal si, jak do drobná dřevěná kulička modré barvy mlátí do klíční kosti, všímal si, že se lidé na cestách za nim otáčí nebo naopak sklánějí své hlavy, když kolem nich na hnědákovi projíždí.

Druhý den bylo zataženo, značně se ochladilo, Shenno už nemusel svou košili používat jako pokrývku hlavu, Kopal začal být trochu nevrlý, nejdříve nechtěl nechat Shenna vysednout a následně se ho pokusil i ze sebe shodit. Musel mu koupit na uplacení pár jablek, aby se kůň pohyboval v klidu a nevzpíral se, jakmile kolem nich prošel nějaký pocestný.

Od třetího dne na cestě pršelo. U země se držela hustá bílá mlha, okolí bylo klidné, pouze déšť bubnoval do vyprahlé země, která se postupně smáčela, až byla nepříjemně zabahněná. Vyschlé potoky nestíhaly přijímat to obrovské množství vody, řeky byly špinavější, divočejší a kvůli tomu musel Shenno pracně hledat místo, kde by mohl jednu říčku přebrodit více než půl dne, jelikož to díky dešťům nebylo možné jenom tak kdekoli.

Sedmého dne, když pršet přestalo, dal Kopalovi den volna. Utábořil se pod stromem, trhal z jabloně letní jablka, odpočíval ve stínu větví a přemýšlel, kam pojede dál. Slova Arrina i velmistra Tanga ho ranila. Předtím se chtěl přidat do městské hlídky, armády nebo k hraničářům, ale po návštěvě kláštera? Už nechtěl nic. Nic ho nezajímalo, chtěl být jenom zpět v klášteře, chtěl být se svým přítelem, chtěl být mistrem jako on. Rád by učil mladší chlapce umění boje s mečem, byl v něm vážně dobrý, ale nyní? Neměl ani meč. Arrin ho jmenoval právoplatným válečníkem od Černého jezera, i když nesložil jednu zkoušku, ale nedal mu meč. Co to bylo za válečníka bez meče?

„Kdybych prodal Kopala, měl bych na meč," zauvažoval, když se díval na pasoucího hřebce, který mácháním svého ocasu odháněl otravný hmyz ze svých stehen.

Přemýšlel nad tím pouze pět sekund, pak zakroutil hlavou a pokáral se.

Toho koně mu daroval Arrin, i když nechtěl. Věděl, že bude mít u velmistra problém, protože daroval klášterního koně hříšníkovi, ale přesto to udělal. Riskoval své postavení pro někoho, koho už v životě nechtěl vidět.

„Je vůbec normální?" zeptal se nechápajíc Shenno a hodil ke koni ohryzek jablka, aby ho mohl sežrat.

„Ale přesto... Už nikdy mě nechce vidět," povzdechl si se zavřením očí. Bylo mu z toho na nic, ale přesto z toho byl zmatený. Necítil se špatně za to, co provedl, měl své vlastní důvody, ale byl za to odsouzen. Chápal, že byl proklat za své další hříchy, přijal to, přijal Peklo i nenávist od Bohů. Ale odmítal přijmout nenávist od nejlepšího přítele.

Musel na chvíli usnout, mezitím se mu zdál i sen, krátký sen, který předpověděl jeho budoucnost.

Když byl malý a žil ještě v horách, moc svého otce nepotkával. Byl to pro něho takřka cizinec, který odcházel do války a přicházel s kamennou tváří, aby svému synovi vyprávěl o zvěrstvech, která provedl.

„Proč to děláš, otče?" ptal se maličký chlapec obrovského muže s černýma očima.

„Chráním naší zem, dělám to pro našeho krále," odpovídal.

„Chtěl bych také chránit krále," povzdechl si chlapec.

„Ne krále, Shenno, ale naši zem," opravil ho Velký Wen.

Ale Shenno to myslel tak, jak řekl. Válka nebyla nic pro něho, nechtěl být válečník, chtěl pouze chránit krále, i když netušil proč.

Probudil se ve chvíli, kdy slunce zapadalo za obzor. Zakryl poslední paprsky slunce svou dlaní, zvedl se do sedu, projel si mozolovitou rukou rozcuchané tmavé vlasy a zadíval se na Kopala, který stále stál na louce uvázaný k jednomu stromu a švihal ocasem ze strany na stranu.

„Královo Výsluní... Mělo by být jenom více na západ. Přidat se ke královské stráži... Mohl by hříšník jako já udělat něco takového?" zeptal se tiše sebe samého a zahledět se do zapadajícího slunce.

„Máme již krále, že?" zeptal se Kopala.

Věděl, že jejich země dlouho krále neměla, takřka deset let, jelikož král zemřel a jeho syn byl malý, nemohl vládnout, ale už musel dorůst do věku, aby si na hlavu posadil korunu, přijal manželku a zplodil potomka.

„Královské Výsluní," zašeptal si. Místo, kde sídlil král, nádherné město poblíž moře obklopené vysokými zdmi, plné různorodých lidí, plné těch, kteří nosili na krku stejné korálky jako on, i když pocházeli z jiných klášterů.

„Strážil bych krále," zašeptal si, „udělal bych pro něho cokoli. A navíc bych byl držen daleko od hranic a cizinců... Nikoho bych nezabil, pokud by to nebylo správné," zamýšlel se nahlas. Nebylo to přesně to, co po něm Arrrin chtěl? Aby už více nehřešil?

„Třeba si k sobě díky tomu i Bohy a Arrina nakloním," řekl si ještě předtím, než znova usnul unavený z dlouhé cesty v sedle.