Motýl a Lev

XLIV.

 Rozdělal oheň a začal na něm převařovat vodu z potoka, který se vléval do Zelené řeky. Z ovocných stromů, které rostly nedaleko, nasbíral několik kusů zelených kyselých jablek, které jim měly posloužit jako večeře.

Ale Safírový lev nejedl. Seděl zády otočený k Shennovi, sledoval línou řeku, nejedl, nepil, nekomunikoval.

Pár tichých dnů a nocí spolu už zažili, nebylo to nic výjimečného, ale tentokrát to Shenna trápilo. Bylo to kvůli němu a tomu faktu, že je vrah, který sebral život dvěma chlapcům a několika dalším lidem. A také Arnamovi, Divochovi, který se chtěl připojit ke svému lidu.

Mezitím, co Shenno jedl kyselá jablka, sledoval nahrbeného Safírového lva a snažil se mu vnuknout myšlenku, aby se k němu otočil a mluvil s ním. Chtěl obhájit své zločiny a snad se i za to všechno omluvit, ale čím víc nad tím přemýšlel, tím rychleji mu docházelo, že toho vlastně ani nelituje. Udělal to, co mu před lety přišlo správné. Sice by se teď rozhodl jinak, ale na to všechno už bylo pozdě.

„Poté, co mě vyhodili z kláštera, potloukal jsem se po zemi a hledal nějaké místo, kam bych zapadl. Nemohl jsem se vrátit do hor, protože tam by mě zadupali do země – při troše štěstí. Takže jsem se potloukal světem, hledal jídlo, snažil se obrat ostatní o peníze a naivně si myslel, že pět korálků ze mě něco dělá. Byl to pravý opak, když nemáte všechny korálky, jste prach prosté nic a každý mi to říkal přímo do očí. Před dvěma roky jsem vypadal jinak... Kromě toho, že jsem měl kratší vlasy, byl jsem silnější a ne takhle prazvláštně vyhublý a zjizvený. Vlastně jsem umíral hlady a kolikrát i na infekci. Když jsem byl navíc Divoch, lidé mě mlátili hlava nehlava, rvali se se mnou a většinu těch nejošklivějších jizev mám právě od lidí, co jsou jako já a chtěli tak vybít svůj vztek. Za to, že jsem vzal život dvou chlapců, jsem začal platit dvouročním peklem, které vyústilo to, že mě klášter následně zcela zapovězel a vyhnal. Pak jsem skončil zde. Ruce a nohy mám obalené krvavými strupy, chodidla zničená, už nikdy prý neuvidím vlastní matku... Jenom si troufám hádat, že jsem za své činy zaplatil více než dost. A navích jich lituji. Kdybych to mohl vrátit, udělal bych to. Jenže nemohu a to je mi líto. Je mi líto, co jsem provedl."

Rozpovídal se, mluvil monotónně, ale upřímně. Jenom si nikdy netroufl ta slova říct nahlas, protože to byla jeho hanba a okovy, které ho celé ty roky sužovaly.

„Odpusťte mi, prosím," hlesl nakonec. Chvíli seděl, sledoval krále, který k němu stále seděl otočený zády a pochopil, že tady nepochodí. Odhodil ohryzek jablka do nedalekého keře, otočil se na bok, aby se mohl odebrat ke spánku na tvrdých kamenech a tenkém spacím pytli, které jim Prorokové darovali.

„Dobrou, výsosti," hlesl ještě tiše, ale pochyboval, že se to ke královským uším doneslo.

•••

To, jak moc byl král na Shenna naštvaný – nebo jenom znechucený jeho činy – se ukázalo následující dny. Nemluvili spolu, spali na opačných stranách ohniště, nedotýkali se navzájem a pouze vedle sebe jeli a sdíleli jídlo, kterého měli tak akorát na tři dny, ale čtvrtý už hladověli.

Díky tomu mlčení a ignoraci ze strany krále si Shenno uvědomil jednu podstatnou věc. Nejenom, že si na jeho přítomnost přivykl a byl nervózní, když ho delší dobu neviděl nebo neslyšel klapání kopyt jeho koně, ale také to, že mu chyběl jeho hlas a zájem. Vzpomněl si na králova slova o tom, že ten týden, který jim nejspíše zbývá pohromadě, může být nejšťastnější, který za celý život zažijí, a který je bude udržovat při životě. Alespoň král to tak cítil.

Nervózně zaryl nehty do kožených otěží svého koně a povzdechl si. Udělal hloupost, že mu vyprávěl o svém životě a činech, kterých ve skutečnosti litoval, ale nemohl je napravit. Špatná rozhodnutí, uvědomil si. Očividně mu nebylo souzeno, aby chlapce nezabil... Musel udělat něco jiného.

Od začátku mlčení jel většinou král ve vedení a Shenno ho následoval. Výjimkou nebyl ani ten den, kdy se z nenadání král zastavil na menším pahorku kousek od řeky, která se líně táhla po jejich pravém boku.

Shenno dohnal krále, který zastavil a pohlédl z kopce na místo, kde se řeka rozdělovala na dvě tenčí ramena vlevo a vpravo. A mezi řekami se rozprostírala vesnice a i z té dálky bylo vidět, že je obydlená.

Tamallyn, uvědomil si Shenno a než pohlédl na krále, byl už na cestě k jednomu mostu, který vedl přes řeku.

Jestliže dorazili do nejjižnější země jejich kontinentu, znamenalo to, že jejich putování je u konce. Z krále buď bude opět král vládnoucí severní zemi, anebo prostý člověk, který si našel nový domov bez Divocha, kterého začal nenávidět pro jeho činy minulé.

•••

Do setmění projeli třemi vesnicemi a skončili ve městě, které bylo obehnáno hradbami. Shenno to považoval za pouhé město s pivnicemi – dle zápachu – ale při vzpomínkách na lekce z klášteře si vzpomněl na fakt, že Tamallyn je sice nejmenší země, ale za to nejsilnější. Na místě, kde by v Rhiosu žilo tisíc lidí, jich v Tamallynu žil i čtyřnásobek. Všichni muži mezi patnáctým a šedesátým rokem byli povinni se dva měsíce v roce účastnit vojenského výcviku a ženy mohly dobrovolně vstoupit do armády. Malá země, mnoho vesnic, mnoho lidí a pouze jedno město – to hlavní. Enyon.

Jak se lidé v té zemi živí Shenno pochopil rychle. Ti lidé nebyli líní a vládly tam poměrně kruté zákony. Nepracuješ – nežereš. Slyšel to při projíždění jenom trhem před městem tolikrát, že si ta slova vryl do paměti jako nic jiného předtím.

A také si všímal, že tam neexistuje něco jako žebrák nebo povaleč, nebo dokonce opilec. Všichni lidé pracovali, nesli plodiny z polí, prodávali na trzích, opravovali hradby, anebo pásli dobytek na polích. Byla to zajímavá a bohatá země, která byla zcela soběstačná a určitě silná. Musela být silná, jak by se jinak celá staletí bránila před Roslinolem a Lilji?

Bez větších problémů dorazili až do samotného centra města, kde byli domy stejně vypadající jako na jeho hranicích. Rozdíl mezi bohatým a chudým neexistoval, protože každý měl tolik, kolik potřeboval a přebytek byl pouze takový, aby se člověk uživil v případě nouze.

Královské sídlo – dosti skromné sídlo – bylo nepřístupné na koních. Museli je uvázat u jedné brány, načež byli stráží prošacování a až teprve poté puštěni na dvůr, kde byli jako cizinci pod neustálou palbou desítek párů očí, které neváhaly proti jejich tělům vyslat šípy a usmrtit je.

Králova chůze Shenna překvapila. Byl rovný jako pravítko, bradu měl vysoko, netřásl se a odhodlaným krokem pokračoval k další bráně, zatímco Shenno za ním pokulhával a potil se nervozitou.

Zastavit museli až před vysokou dřevěnou bránou, kde na ně zavolal muž, který se výškově vyrovnal Shennovi, ale ramena měl jednou tak široká. Na hrudním plátu měl znak zapdajícího slunce za obzorem a u pasu obouruční meč.

„Kdo jste a co žádáte?" zavolal na dva cizince.

Král se ještě více narovnal, ale přesto působil neskutečně male.

„Jsem Tyeran Safírový lev, nejstarší syn Tyrona Ostrostřelce a král Rhiosu, který žádá o audienci u jeho Výsosti Barebona Chrabrého."

Ten hlas Shenno ještě nikdy neslyšel. Odhodlaný, přesvědčený o tom, že mu bude dáno za pravdu a vyhověno každého přání.

---

Děkuji moc za 5. (ráno 3.) místo v Dobrodružné ^^