Motýl a Lev

XXXVI.

 Shennovi to přišlo jako návrat k Černému jezeru. Sídla, do kterého je vedli bylo obehnáno vysokými černými zdmi, nádvoří bez jediného stébla trávy, pouze pokryté suchou hlínou s otisky od kopyt koní a mnoha mužů a žen. Samotné sídlo bylo z půlky dřevěné, z půlky kamenné s malými okny a prostornými místnostmi.

Chybělo pouze jezero, ale to vynahradilo to množství Divochů, kteří postávali všude po nádvoří a konali svou práci. Shenno jich nikdy tolik pohromadě neviděl. Vesnice, kde vyrůstal, neměla ani dvacet obyvatel a od svého odevzdání klášteru viděl Divocha pouze v odrazu v jezeře.

Stále však nechápal, co tam všichni dělají, proč se natolik vzdálili od Rhiosu a proč se přátelili s Lilji.

„Kde je můj otec?" zasyčel Shenno k zjizvenému Divochovi, který to táhl za levou paži přes dvůr, zatímco drobný blonďáček se vláčel v sevření druhého za nimi. Ta pozornost, kterou jim ostatní Divoši dávali, Shenna znervózňovala, ale věřil, že to není nic proti tomu, jak se musel cítit král. Bál se Divochů a byl to on, kdo je vyhnal z jejich území. Co kdyby věděli, co je zač? Rozcupovali by ho na místě anebo stáhli z kůže za živa.

„Uvidíš," houkl otráveně zjizvený.

„A proč tu vůbec všichni jsou?" ptal se dál.

„Uvidíš...," odpověděl mu zcela stejně, ale otrávenějším tónem.

Na chvíli se Shennovi zvedl žaludek. Přišlo mu, jako kdyby měl všechny orgány na padrť od té chvíle, co do něho kopali. Byl by se už i zhroutil, ale snažil se to vydržet, aby mohl spatřit svého otce.

•••

Když ještě Divoši nebyli národem Rhiosu, ale svým vlastním, měli prostou hierarchii. Jejich pánem byl ten nejsilnější muž (nebo žena) a jediný způsob, jak se novým pánem stát, bylo porazit v pěstním souboji pána stávajícího. Nemuseli do bít, dokud jeden z nich nezemřel, stačilo, aby se jeden vzdal. Takovému pánu se pak vyjadřovala úcta tak, že jakmile s ním lidé chtěli promluvit, museli pokleknout na kolena, ruce si zapřít o stehna a hlavu držet skloněnou, pokud je nevyzval, aby ji zvedl. Titul pána náležel pouze jednomu Divochovi a ten titul se nijak nevztahoval na jeho rodinu. I manželka, potomci, sourozenci a rodiče se museli klanět před pánem.

Jakmile byl Shenno vtažen do potemnělé místnosti, na stěnách viselo mnoho zapálených svícnů a on byl sražen ve středu na kolena, aby poklekl před Pánem. Trvalo mu, než si očima zvykl na okolní tmu. Mezitím očima pátral po stěnách, hleděl na to množství Divochů, kteří klečeli po stranách místnosti a opírali se rukama o o svá stehna.

Nikdo ani nedutal. Zjizvený si poklekl vlevo od Shenna, král byl sražen na kolena po Shennově pravici a hned vedle se posadil Divoch s dlouhým copem. Seděli tam všichni čtyři vyrovnáni v jedné řadě a klaněli se novému Pánovi.

„Opřete si ruce o stehna," hlesl neslyšně Shenno ke králi, který tak s tichým nervózním polknutím učinil. Ani mu nemusel říkat, aby sklonil hlavu, protože to udělal sám, aby nikdo nemohl vidět jeho vyděšený výraz.

Až po tomhle krátkém upozornění zvedl Shenno zrak k Pánovi, ač neměl. Přesto toho nelitoval. Před deseti lety hleděl na obrovského muže s vlnitými vlasy a třemi drobnými copánky podél pravého spánku. V té době mu ten muž přišel jako obr a věřil, že neexistuje většího a vyššího muže. A po těch deseti letech se jeho názor nezměnil. Shenno byl vysoký, ale bylo mu jasné, že jemu se nevyrovná.

Nejdůležitější byla ta tvář. Byl to on. Muž, který ho před deseti lety nechal v klášteře a na rozloučenou mu pouze vrazil pohlavek, aby nefňukal.