Motýl a Lev

XVII.

 Pršelo. Poslední dny pršelo takřka bez přestání.

Schovali se v lese, Kopal by uvázán u jednoho mohutného stromu, Safírový lev se choulil v jeskyni, do které by se Shenno se svou výškou jen tak tak natáhl. Ale neudělal tak, nechal uvnitř krále, na okraji jeskyně rozdělal oheň a sám seděl na půl dešti, opíral se o chladný kámen a přežvykoval suché hovězí, které koupil ve městě. Bylo to jediné jídlo, co bylo cenově dostupné a prodávalo se na kraji města, kde ho městská stráž nemohla vidět.

„Zmoknete, Shenno, a budete prochladlý," promluvil král ve stínu jeskyně, kterému tvář jenom zlehka ozařoval plamen rudooranžového ohně, který mezi nimi praskal a plápolal.

„Poslední noci jsem byl na dešti stále a navíc jsem v něm spal, jeden den navíc mi už neublíží," odpověděl Shenno s pohledem do hustého lesa.

Safírový lev mlčel, hypnotizoval Shenna svým pohledem méně než pět sekund, posléze se zamračil, pootevřel zlehka ústa, ze kterých nic z počátku nevyšlo, až nakonec jednoduchá otázka: „bojíte se uzavřených prostorů, je tomu tak?"

Po zádech Divocha přejel mráz, i když venku bylo poměrně teplo. „Proč myslíte?" zeptal se.

„Bál jste se vkročit do kaňonu a pak jste měl skoro furt zavřené oči, nemýlím se?"

„Nemýlíte," povzdechl si Shenno.

„Není to důvod, proč jste přišel o prst? Nemohl jste se schovat do jeskyně a na suchém místě si rozdělat oheň, že?" ptal se král dál.

Když si Shenno myslel, že jenom on je dobrým pozorovatelem, ukázalo se, že i král si umí všímat drobností na lidech a skládat si je do souvislostí a faktů.

„Je to ten důvod," polkl Shenno a instinktivně si promnul kožené boty na špičce, kde bylo trochu prostoru pro jeho chybějící prst.

„Proč se bojíte?"

Shenno neodpověděl.

„Nemusíte odpovídat," omluvil se na to král poníženě a opět se začervenal.

„V pořádku," odmlčel se Shenno a konečně ke králi otočil hlavu, opřel se o mokrou stěnu jeskyně a snažil se říct všechno v co nejkratším čase. „V klášteře jste byl jediným Divochem. Mohlo se to stát po dvou nebo třech týdnech mého žití tam, když skupinu starších chlapců napadlo, že by se ten Divoch mohl umýt. Shodili mě do studni, zavřeli ji a následně odešli. Neuměl jsem plavat, v horách nebyla možnost, jak se to naučit. Držel jsem se mermomocí děr v kamenech a ve spárech, mrzl jsem, nikdo mě neslyšel volat o pomoc. Nebyl tam ani ždibec světla, pouze tma, strašlivá ozvěna, studená voda a přibližující se stěny. Po pár hodinách mě jeden kluk vytáhl, ale... Zatímco strach z vody jsem překonal ve chvíli, kdy přišlo léto a on mě naučil plavat ve volných chvílích, nikdo mě už neodnaučil myslet si, že se ty stěny přibližují..."

Neviděl do králova obličeje, nedíval se do něho a tak si jeho výrazu nevšiml, pouze poslouchal slova: „proč Vás hodili do studny? To nikdo nezakročil?"

„Klášter chce vychovat muže. Když projevíte slabost, musíte odejít. A žalování nebo prošení o pomoc předtím, než mi půjde o život, by bylo zbabělostí a vyhazovem. Po pár měsících jsem se s tím naučil žít. Ti, kteří byli jiní, si na tenhle fakt museli zvyknout."

„Byli tam i další, co se od jiných odlišovali? Jiný Divoch tam podle Vás nebyl, tak kdo?"

„Jeden kluk, sirotek, měl téměř bílé vlasy, bledou pokožku, světlé oči a zešikmené oči. Zcela jiný, než všichni ostatní, ale v klášteře byl od miminka, vychovali ho mistři, byl tak trochu pod jejich ochranou, takže si ostatní netroufli na něho vztáhnout ruku, ale ano... I on byl jiný," přikývl Shenno, ale Arrinovo jméno opět nezmínil. Bál se ho jenom vyslovit.

„Myslíte mistra lukostřelby?" zeptal se král zaujatě.

Shenno ztuhl, ale nervózně přikývl s otázkou, odkud ho zná.

„Královský rádce si přál, abych následoval otcův zvyk navštívit čas od času kláštery. Navštívil jsem před pár měsíci právě Černé jezero a zaujal mě právě jeden jejich mistr, který vypadal, jako kdyby byl uplácán z čerstvě napadaného sněhu. Myslíme toho samého muže?"

Shenno souhlasně přikývl.

„Galantní muž. Nabídl jsem mu, že by se mohl přidat do královské gardy, vypadal jako statný voják, kterého je pro klášter škoda, ale odmítl se slovy, že v klášteře vyrostl a nejraději by v něm také zemřel."

Shenno přitakal, že takový byl vždycky a nedivil se mu. Jiný domov než klášter nepoznal, měl důvod tam zůstat.

„Ptal jsem se ho, co způsobilo, že válečník jako on má kůži i vlasy v barvě nevinnosti, ale pověděl mi, že na to znají odpověď pouze Bohové. Myslím si, že Bohové toho muže obdařili něčím, čeho by si měli všichni vážit," zamyslel se král nahlas.

Královo smýšlení o Arrinovi se mu moc nelíbilo. Možná to bylo tím, že zatímco špinavý Shenno a bílý Arrin byli terčem provokace pro jejich odlišnosti, kterou na nich ostatní nenáviděli, pro krále byla Arrinova odlišnost něčím zajímavým, co ho nutilo o něm mluvit jako o obdařeném Bohy. Záviděl Arrinovi, že on byl pro jiné zajímavým a poutavým, když byl jiný, zatímco on musel podepisovat dekrety, že se nikdy už nepodívá do nejkrásnějších měst a míst v jejich zemi.

Ze žárlivosti by Shenno řekl nejraději něco ve smyslu, že není galantní, že je to bastard, myslí jen na sebe, je chamtivý, ale nemohl. Lhal kováři, protože to bylo pro ochranu krále, ale o svém nepokrevním bratrovi si nedovolil lhát. Hanba by ho bičovala po zbytek života.

„Měli bychom se raději prospat," ukončil Shenno konverzaci, zabalil se do svého pláště, natáhl si kapuci a natočil se čelem ke zdi, aby na krále neviděl.

Ten mlčel, snad přemýšlel, proč byla jejich konverzace tak rychle ukončena. Popřál Shennovi dobrou noc, schoulil se na nepohodlné zemi, kterou překrýval ne moc pohodlný spací pytel a pokusil se usnout, i když se viditelně třásl strachem. Uklidňoval se však faktem, že je tam s ním někdo, kdo dosáhl šesti korálků.