Motýl a Lev

XXIX.

 Ani tu noc Shenno moc nespal. Nebylo to ze strachu z toho, že někde tam v lesích jsou muži, kteří jemu a jeho výsosti usilují o život a ani z toho důvodu, že přišel o Kopala a všechny věci. Ale nebylo to ani z toho důvodu, co mu Safírový Lev řekl. Zkrátka jenom nemohl spát. Seděl opřený o strom mezi vysokým zeleným kapradím, které z části vytrhal a udělal z něj provizorní postel, kde by se mohla jeho výsost alespoň trochu vyspat. Byl si dobře vědom toho, že nemůže rozdělat oheň a noci jsou i přes letní čas chladné. Seděl tam promrzlý na kost, oči unavené, žaludek prázdný a přitom hleděl na toho nerozhodného sotva muže, které se třáslo ze spaní , drkotalo zuby a netušilo, co vlastně chce. Shenno doufal, že za ty další dny, pokud přežijí, si uvědomí, co je jeho posláním, co chce dělat a to mu také přikáže.

Sám by šel kamkoli, kam by mu bylo přikázáno, jelikož na výběr neměl. Patřil mu, slíbil to, ale za co? Za slib, u kterého pochyboval, že ho ten druhý sám dodrží?

Začal si v hlavě přemítat všechny své chyby. Kdyby odešel z kláštera, když mu to velmistr nabídl, kde by byl? Vyučen jako kovář? Nejspíše.

Co kdyby ty dva chlapce nezabil? Bojoval by ve válce nebo fungoval jako stráž? Možná.

A co kdyby v té rokli zemřel, co kdyby ignoroval všechny své mysli a nějaký kámen mu rozdrtil lebku? Bylo by to lepší? Co když jo...

Existovalo tolik možností, jak mít lepší život, ale on si vybral ten, kde hladověl, mrznul a psychicky strádal. Snažil se vyhnout tomu, který se mu vyznal v citech, protože odmítal hřešit, ač celý jeho život byl jedním velkým hříchem.

Odvrátil hlavu do strany, prohmatal si bolavá žebra, olízl opraskané rty, zrak upřel na kmen jednoho silného stromu s hrubou kůrou. Noc byla tichá a temná, alespoň do té doby, než se na kmeni rozjasnilo slabé žlutozelené světlo.

Překvapeně zamrkal, přestal se opírat o strom a sledoval to světlo, které postupně sílilo. Vstal, přiblížil se k němu co nejtišeji, opřel se jednou rukou o strom a v kleče mžoural na drobné hnědé tělo brouka, který zářil.

„Světluška," šeptl si pro sebe a sledoval, jak odlétá ze stromu pryč. Očima opisoval ve vzduchu kličky a spirály, které ten drobný brouk vytvářel, mělce dýchal, srdce mu začalo rychleji bušit a takřka mu vyletělo z hrudníku, když se z okolních stromů, pařezů a kapradí vzneslo celé hejno hnědých brouků se zelenými zadečky. Ozařovaly les jako desítky drobných sluncí.

Co nejtišeji a neopatrněji Shenno došel na místo, kde předtím seděl, klekl si na zem, nespouštěl zrak z těch drobných tvorů a přitom jednou rukou kymácel s ramenem Safírového lva, aby se podíval.

„Tohle se nevidí každý den," zašeptal, jakmile se s tichým mumlákem mladík probudil a posadil se. Oči měl přivřené, vlasy rozcuchané, ale jakmile si všiml těch drobných světélek, zorničky se mu rozšířily a takřka mu zmizela bledě modrá duhovka.

„Co jsou zač?" šeptl.

„Světlušky. Někdy takhle v nocích září... Nikdy jste neviděl světlušky?" nechápal. On sám se s nimi setkal až první léto poté, co slezl hor, tedy v devíti letech. A jeho výsost žila v údolí celý život, ale přesto je nikdy nespatřil.

„Žil jsem za hradbami hradu, nikdy jsem nebyl po nocích v lesích, abych je vidět mohl," vysvětlil s tichou námitkou a vstal ze země. Začal se opatrně procházet po pláni kapradí kolem světlušek, hypnotizoval je pohledem, točil se za nimi a lehce se usmíval unaveným úsměvem.

Také vstal, narovnal se v zádech, ve kterých mu ošklivě zakřupalo. Celé dny se hrbil, aby lidem v Lilji ukázal, že on je psem, zatímco jeho výsost je mu pánem. Poprvé za několik dní hleděl na Safírového lva z výšky, kterou zdědil po otci a zase mu vyšlo na mysl, jak moc maličký, hubený a zranitelný jeho pán a vládce Rhiosu je.